BÁRA BOŘÁNKOVÁ

Báru jsem poznala v roce 2014, kdy mě a mého muže Jirku, pro ni zcela neznámé lidi, nechala přenocovat u sebe na divukrásném statku na samém jihu Čech. Je to velmi zajímavá, drobná žena, s hlubokýma hnědýma očima, nabitá energií a plná empatie. Seznamte se.

Báro, já o tobě vlastně skoro nic nevím, jaká je tvoje původní profese?
Já vlastně nemám žádnou profesi.

Něco jsi přece vystudovala.
Mám gymnázium a vysokou školu pedagogickou, angličtinu a tělocvik. Ve chvíli, kdy jsem se měla rozhodovat, co budu dělat, chtěla jsem jenom cestovat a být svobodná. Měla jsem mnoho myšlenek, chtěla jsem studovat něco o koních, klidně bych bývala studovala třeba na ovčáka, jenomže to se na vysoké škole nedělalo a rodiče rozhodně trvali na mém vysokoškolském vzdělání.

Co třeba veterina?
Tu bych bývala studovala, jenže jsem byla obklopena veterináři, kteří mi v té době jednoznačně vysvětlili, že ženy mezi veterináři nikdo nechce. Dříve to tak bylo, dělala se velká zvířata a malá zvířata se moc nedělala. Když přijde ženská do praxe mezi krávy a prasata, tak má málo síly. To tak opravdu je. Dnes už je pár šikovných ženských, hlavně v preventivní veterině. Nechala jsem se trošku odradit.

A zemědělka tě nelákala? Chovatelství?
Já ti ani nevím. Jsem ze zdravotnické rodiny, táta byl doktor, máma sestřička, a oni hlavně nechtěli, abych studovala medicínu. Vychovávali mě k tomu, že si mám dělat, co chci, ale musím vystudovat. Kdyby se vrátil totalitní režim, který v době mé maturity padnul, že musím vycestovat. Podporovali mě ve studiu jazyka. Tělocvik byl takový doplněk. Lákalo mě studium žurnalistiky, ale tam jsem nedokázala přijmout porušování osobních svobod, myslím tím tu vtíravost a agresivitu.

To je tam dnes asi ještě to nejmenší, dnes chybí novinářům především etika.
Myslím, že tenkrát ještě žilo takové to novinářské řemeslo a bylo v něm ještě kus umění i té etiky. Byla jsem dokonce i na přijímacích zkouškách, ale nevzali mě.

Kde jsi studovala ten pedák?
Nejdřív Budějovicích a pak v Plzni. Já dělala vysokou školu asi osm let, protože jsem mezitím byla v Anglii, v Austrálii a ve Francii ve Versailles, kde jsem se naučila francouzsky.

Jako au pair?
Ano. Pak jsem byla několikrát ve Spojených státech, potom další dva roky v Austrálii v rámci studia. Ani nevím, jak jsem dostudovala, moc jsem do té školy nechodila. Každopádně diplom mi poslali nebo mi ho někdo vyzvedl, ani to už nevím.

 

Hodně jsi cestovala a v té době jsi stále neměla jasno, co chceš dělat?
Já nad tím nikdy ani nepřemýšlela, co budu dělat. Pamatuju si, že když mi byly čtyři roky, dala mi máma kožený kufr po dědečkovi a já jsem si ho vždycky zabalila, odvedli mě na nádraží a já jela do Rožmitálu za babičkou a hlavně za strýčkem. A takhle jsem s tím kufrem putovala vlastně celý život. Potom mi už byl malý. Máma za totality nemohla cestovat, ale bylo to v ní. Když se dnes podívám zpátky, tak vidím, jak do mě projektovala své nesplněné sny. Ale kdyby to ve mně nebylo, nedostala by to do mě. Byla jsem neustále připravená kdykoliv si zabalit a odjet.

To tě drží doteď?
Ne, to ne. To už mě přešlo. Jen jsem věděla, že potřebuji umět jazyk. Nejdéle jsem byla v Austrálii, s přestávkami to bylo asi sedm let.

Cos tam dělala?
Nejdříve jsem tam odjela s mým tehdejším přítelem triatlonistou. Jel tam za těmi nejlepšími triatlety trénovat. Odjet jsem vlastně chtěla já a on se ke mně přidal. Hodně mě to tam táhlo. Byli jsme mezi prvními Čechy, kteří tam přijeli po revoluci, což bylo nádherné. Tam jsem dělala všechno, co se dalo. Jednu dobu jsem pracovala na Cape Tribulation, což je nahoře v severní Austrálii, turistického průvodce v buši. Tam jsme vozili korejské turisty na koních okolo takové tůně a vyprávěli jsme jim, že jdeme buší a že už jsme dvacet mil daleko a přitom jsme chodili dokola kolem té jedné tůně. Pak jsme jim udělali tradiční kovbojské palačinky na ohni. Roztočili jsme plechovku s kovbojským kafem, do které se hodila podkova. Tam jsem nějakou dobu zůstala. Po dobu, kdy Honza trénoval, jsme žili ve Sněžných horách, kde se mi narodily i děti. Tam jsem třeba trénovala dostihové koně na přistávací ploše pro malá letadla. Běhali tam klokani. Trenér, který trénoval Honzu, byl neskutečný člověk, takoví samorostlý génius. Byl reprezentačním trenérem plavců, hráčů squashe, chrtů, karatistů, dálkových běžců, triatlonistů a dalších. Tenkrát měl v týmu asi dvanáct lidí, mezi nimi šest mistrů světa. Byl velice alternativní, bydlel v takovém karavanu, vždycky seděl na střeše a díval se dalekohledem. Vymýšlel alternativní způsoby všeho. Některé dlouhé tréninky běhal s nimi ve cvičkách. Jmenoval se Brad Sutton. Dělal různé věci. Jednou se například rozhodl, že já budu triatlonista, takže mě zapojil do své skupiny. Nějakou dobu jsem s nimi trénovala a myslím, že by ze mě toho triatlonistu nakonec udělal, ale já jsem v tom ztratila smysl. Rozhodl se tedy, že budu trénovat dostihové koně. Jednoho koupil. S tím koněm jsem vždycky vyjela na tu přistávací plochu a Brad si tam zastavil karavan, vzal si dalekohled a trénoval nás. Směje se.

A vyhrál někdy?
Já ani nevím, jak ten kůň dopadl. Byla jsem se také zacvičit v Randwicku v Sydney na dostihové dráze, ale to jsem skoro nepřežila.

Spadla jsi?
Ano, tam se padalo pořád, trvale tam stála sanitka.

Kde jste ještě žili?
Později jsme se přestěhovali do Švýcarska. Sebrali se ti nejlepší triatlonisté a jelo se do Evropy. Dělala jsem jim takový servis, řídila jsem, masírovala, překládala. S jedním prckem na zádech to ještě šlo. Když se pak narodil Šimon, měla jsem jednoho na zádech a jednoho na břiše a tehdy jsem pocítila touhu mít nějaký domov. Tak jsem se vrátila do Čech a budovala dům v Plavu u Českých Budějovic. Dělala jsem všelicos, ale nikdy jsem vlastně neučila a nikdy jsem učit ani nechtěla. Ne že by mě nebavilo učit, asi i děti by mě zajímaly, ale popravdě při představě učitelského sboru, představě toho, že přicházím do sborovny a usedám tam, se doteď orosím.

Po tomhle velice dobrodružném životě ses vrátila do Čech. Nenapadlo tě, že zůstaneš napořád v cizině?
Já mám pořád pocit, že pro mě svět nemá hranice.

Máš přece domov, který snad považuješ za místo, kde chceš zůstat, nebo ne?
Já jsem šťastná skoro všude. Byla jsem šťastná v Austrálii, na Novém Zélandu, ve Francii, ve Švýcarsku. Je spousta krásných míst, kde bych dokázala žít, ale ne ve městech. Vždycky potkám takové lidi, kteří mi na tom místě vytvoří rodinu. Domov bych si dokázala najít asi skoro kdekoliv.

Dá se říct, že jsi vykořeněná, že nemáš kořeny?
Vůbec ne! Mám kořeny všude. Nemám pocit, že bych byla vykořeněná, ale ani pocit, že bych zakořenila.

Ale to asi není možný.
Ale je, je to možný. Je ale pravda, že už ne příliš ráda jezdím do Spojených států.

Proč?
Cítím tam celkovou depresi. Navštívili jsme tam několik států a významně se tam mění atmosféra.

V jakém smyslu?
Já se nepletu do politiky, my se držíme v přírodě. Ten americký lesk je bouda, pod kterou je schovaná velká propast. A Američané to už vnímají. Lidé, které tam potkáváme, jsou především lidmi od koní. Mají koně jako životní styl a práci, jsou jiní než tady u nás.

Jak to myslíš?
Tamní horsemani jsou pro mě velké osobnosti, protože to není hobby. Není to kastovní záležitost, je to otázka životního stylu, osudu. Jsou to lidé, kteří jsou koňáci srdcem.

Tady takoví nejsou?
Musela bys je hledat. Znám pár lidí. Ale znám tady daleko víc opravdových lidí, kteří se věnují třeba umění, památkám nebo přírodě.

Takže ti připadá klidně možné, že odejdeš?
Jednou určitě odejdu.

Odstěhuješ se zase do jiné země?
To nevím, to asi ne, ale není to pro mě nepředstavitelné. Pro mě je nepředstavitelné odejít žít do města. Kdyby to bylo v přírodě, kde není špína, ještě se taková místa dají najít, tak určitě. Nemám svět rozdělený hranicemi, ani jazykem, protože se mi nestalo, že bych se někde s někým nedomluvila, pro mě jsou hranice dané znečištěním.

Já to chápu, nemám s tím problém, spíš mě překvapuje ta absence pocitu, že někam patříš, na určité místo.
Víš, vzpomínky na lidi, které jsem potkala v Americe, ve Francii, v Austrálii, na Zélandu, jsou velmi silné a nezáleží na tom, jestli to jsou Češi nebo nejsou. Ta blízkost není omezená prostorem.

Já spíš myslela konkrétní místo na Zemi.
Když jsem jela nedávno do Severních Čech, tak jsem měla potřebu urychleně se vrátit do Jižních Čech. To bylo z těch měst. Považuju za velký dar, že mohu žít v tak čistém místě. Mám moc ráda hory. Ve švýcarských kopcích je mi moc dobře. I v Austrálii, kde jsme žili v horách, mi bylo dobře. Stejně jako v Montaně.

Takže spíš typ krajiny než konkrétní místo?
Ano, určitě.

Co děláš teď? Co tě živí?
Mě živí můj muž, ale já přispívám. Mám v životě tendenci vyhýbat se penězům, což si myslím, že není úplně dobré. Vždycky jsem se snažila někomu pomáhat. Když ten člověk pro něco hořel, tak bylo pro mě velice příjemné stát mu za zády a pomáhat mu, aby si hezky hořel, aby si to užil. Pomáhala jsem svému prvnímu příteli, který dosáhl všeho, čeho chtěl dosáhnout, byl na olympiádě třetí a žil tím tak, že skoro přestával žít cokoliv jiného. Teď jsem s Václavem a ten má velký dar učit a velký dar pracovat se zvířaty. Má velký talent na grafiku a má jasné vize toho, co chce v životě dělat. A mně se líbí dělat všechno okolo, vyhovuje mi to. Napadá mě, jestli nejsem trošku srab, ale asi nejsem. Je určitě hezké, že mě Václav ve všem, co chci dělat já, absolutně podporuje. Já si k tomu všemu okolo dělám to, co chci.

A to je co?
Baví mě leccos. Baví mě krajina a zvířata. Hodně se to mění. S mým mužem nás svedli dohromady koně, to je moje celoživotní láska, asi jsem se s tím už narodila. Táhne se to přes generace ze strany mé maminky. A co jsem se narodila, na koně si pamatuji. Když se mě jako malé ptali, co bych chtěla dělat, tak jsem chtěla pást ovce někde v kopcích nebo pracovat s koňmi. To se ale neslučovalo s vysokoškolským vzděláním. Také jsem tenkrát nebyla dost svá, abych si prosadila co jsem chtěla, tak jsem šla cestou nejmenšího odporu. Byla to pohoda, protože u nás to bylo dané tak, že když se naučím anglicky, mohu si dělat, co budu chtít. Dělala jsem si ty koně a měla jsem svobodný život.

Ještě jsi mi neřekla, co tě konkrétně baví, v čem tě Václav podporuje. Krajina a koně, ale v jakém smyslu? Jak tě podporuje v těchto oblastech?
Václav? Já ale nepotřebuji jeho podporu!

Ale tak jsi to řekla.
Ono toho je víc. Vymýšlím věci, které jsou nadrámcové.

Ano, ty mě zajímají.
Co se týká koní, tak zpočátku mě bavila práce s nimi. Pochopit je. Přístup ke koním, který máme my, je jiný, než jsou lidé zvyklí.

V čem je jiný?
Říká se tomu horsemanship. Kdyby ses někoho zeptala, co to je, tak překlad do češtiny je vždycky zkroucený a jako všechno se to už zbagatelizovalo a ztratilo to smysl. Lidi často nechápou, o co jde. Jde vlastně o vztah člověka a koně. Když jsme zpočátku jezdili do Států hledat ty nejlepší lidi mezi těmi, kteří skutečně s koňmi žijí, kteří to nedělají jako sport a neřeší si v tom své ego, chtěli jsme pochopit od základu princip práce se zvířetem. Práce s koněm je úplně jiná, než třeba se psem, nebo jakýmkoliv jiným zvířetem. Pro mě se práce s koňmi promítla do práce, kterou člověk dělá sám se sebou. Koně jsou ti zrcadlem. Pokud opravdu přistoupíš na to, že jde o vztah člověka s koněm, že obě bytosti jsou úplně rovnoprávné, nedá se ani hovořit o nějakém žebříčku, na kterém je někdo výš a někdo níž.

To platí jen pro koně?
Ne, je to tak s každým zvířetem, jenomže kůň je neúplatný a nezastrašitelný a to je velký rozdíl. My lidé, když něčeho chceme dosáhnout, tak používáme vůli. A ta silná vůle je určitý tlak. Pokud koním dovolíš prostor k vyjádření a nedržíš je, tak je jakýkoliv tlak od tebe vyžene. To znamená, že kůň se vedle tebe neuvolní, dokud se ty neuvolníš. A člověk není schopen uvolnit se, pokud něco chce. A to je neskutečná škola. Začali jsme tím, že jsme nejdříve obsedali koně, pracovali jsme s problémovými koňmi, zkoušeli jsme všemožné techniky, protože člověk vždycky vymýšlí techniky a pomůcky, když neví, co si počít. Díky tomu, že jsme měli odvahu vyjet za hranice své i státní, tak se nám pomaličku z těch kousků informací od lidí, které jsme potkávali, (protože my jsme nic nevymysleli, všechno jsme to dostali darem), poskládal takový náhled na ty bytosti. Já už dnes vlastně vůbec nepracuji s koňmi, protože kdykoliv s nimi mám cokoliv do činění, tak pracuji vždycky jen sama se sebou. Vzdali jsme se veškerých soutěží, já už nemám chuť koně jakkoliv trénovat, protože k tomu, k čemu je potřebuji, mi stačí málo. A i to málo, co s nimi dělám, mi vždy zrcadlí něco, co sama nezvládám. Celé se to posunulo. Zrovna jako krajina okolo mě, o které jsme mluvily. Ta také zrcadlí něco, co tam buď zapadne, nebo ne.

To mě nikdy nenapadlo. Jak to myslíš?
Vyjdeš ven před dům a něco tě napadne při komunikaci s krajinou. A to, co tě napadne, ti automaticky zrcadlí to, jak se v té krajině odrážíš. Chápeš to?

Ale ano, souvisí to se symboly a znameními v krajině, prostřednictvím kterých dostáváme odpovědi na naše otázky nebo životní situace.
Někdy potřebuješ symbol a někdy ho ani nepotřebuješ. Někde jsem četla, že kdybys jen sledovala své myšlenky a jejich motivaci, tak zjistíš, kdo jsi. Zjistíš spoustu věcí, které ani nechceš vědět. A tvá blízká krajina je tvůj odraz. Nedávno mi říkal pan doktor Grulich, botanik, že základní rozdíl mezi rostlinami a živočichy je ten, že rostliny nikam neutečou. To je pravda. Rostliny stojí, koukají na tebe. Ten strom, který jsi špatně ořezala, tam stojí a nikam neodchází. Třeba naše koně jsou čistí. Pustíš ho v kruhovce, která má osmnáct metrů v průměru a potřebuješ, aby s tebou zůstal, udělal věci nebo dovolil ti dělat s ním věci, které pro něho nejsou přirozené. A neodešel, když ho nedržíš. Na rozdíl od jabloně může odejít. Ale my jsme se vlastně ještě vůbec nedostaly k tomu, co dělám, aby to nevypadalo, že nic nedělám!

Pomáháte lidem se vyznat v koních?
Václav jezdí na kurzy a já se starám. Máme dvacet hektarů půdy, koně, ovečky, slepice a další zvířata. Já na kurzy moc nejezdím, bojím se davů lidí.

Proč se jich bojíš?
Nemám strach z lidí jako takových, ale z těch situací v jezdeckých klubech. Často to nejsou lidé, kterým jde o koně a musela bych to brát opravdu jen jako řemeslo. Ty koně jsou někdy v takovém stavu, že bych to nezvládla.

Máš strach ze svých emocí? Z toho, že tě to rozloží? Nebo z nějakého konfliktu?
Strach z konfliktu nemám. Možná, že se mi jen nechce s tím být v kontaktu a raději budu doma pracovat s krumpáčem. Takže mě Václav od tohohle chrání. A potom k nám domů jezdí celou sezónu lidi se svými koňmi. Ale to je něco jiného, protože to už jsou lidé, kteří mají opravdu zájem. Musí se zvednout a docestovat. To mě baví moc. Takže učím doma.

A vydáváte časopis. Píšeš, fotíš.
Časopis Horseman je Václavův projekt a já mu s tím pomáhám. Postupem času, jak se ten časopis odklání od toho hlavního názvu Horseman a přiklání se k tomu podnázvu Zpátky na venkov, tak tam už se dá schovat spousta věcí, které mě opravdu baví. Baví mě třeba bylinky, léčitelství, alternativní chovy, ale hlavně mě baví dělat rozhovory s lidmi, kteří mě zajímají. Mohu si vybrat zajímavého člověka, mohu se prezentovat s časopisem, který je hezky graficky zpracovaný a mám tím pádem k těm lidem přístup. K tomu si studuji.

Co studuješ?
Věnuji se józe, regresním terapiím a Bachovým esencím. Hodně čtu. Celý život jsem pořád něco studovala. V Austrálii jsem studovala školu jógy, shiatsu masáží, makrobiotiku. Tady jsem studovala opět shiatsu a klasické masáže, udělala jsem už tolik všemožných kurzů! Bachovy esence a regresní terapie jsem studovala u Hanky Fuhrmannové, ty mě zaujaly hodně a především mě zaujala ona jako osobnost. Jezdím k ní už roky, pořád se tam vracím. Nejraději mám tiché  meditační semináře, které jsou zaměřené na klasickou jógovou praxi átmavičáry. Spojením jógové praxe s regresními technikami a použitím Bachových esencí vznikl neskutečně propracovaný systém.

Co tebe na tom zajímá?
Začala jsem to dělat pro sebe, člověk to vždycky dělá pro sebe. Snažíš se najít úplně základní odpovědi na základní otázky: „Kdo jsi a kam jdeš.“

Proč tam jezdíš už tolik let, to už bys měla vědět, ne?
Člověk je vlastně všechno. Je vlastně jen to Jedno. Já jsem zatím jen na začátku Cesty. Bloudím, hledám, ztrácím se, ale vnitřně alespoň vím, kam jdu. V lidech, se kterými dnes dělám regrese, vidím sama sebe. Terapeut, lépe průvodce může vést terapii jen z té úrovně, na které se sám nachází. Pokud se nachází v úrovni, kdy se vyžívá v roli terapeuta, tudíž ve svém egu, tak to podle toho vypadá. Pokud terapeut dokáže vést terapii člověka z trochu jiné úrovně, pak těch stupňů je nekonečně mnoho. Od základních traumat z blízké či vzdálené minulosti, které máme všichni, přes práci na charakteru, až po základní uvědomění si toho, kdo jsem a kam směřuji.

Léčíš lidi?
To bych nikdy nevyslovila.

Tak myslíš, že jim pomáháš?
To si také nemyslím.

Tak proč to tedy děláš?
Protože v životě jsme se nikdo nepotkali náhodou a každý z nás má otevřenou bránu k něčemu.

Ale to není odpověď na otázku, proč se zabýváš regresní terapií.
To vnitřně víš. Pokud budeš mít za cíl, že chceš léčit lidi, tak většinou nejvíc potřebuješ být vyléčen ty sám. Také jsem si tím prošla, proto jsem dříve dělala ty školy, kurzy a podobně. Chtěla jsem „hňátat“ ta bolavá těla, pak jsem toužila pomáhat na jiné úrovni, fyzické nebo duševní. Nakonec zjistíš, že musíš vyléčit sama sebe a tenhle spasitelský komplex tě úplně přejde. Dneska to dělám proto, že v tom, jak sedíš s tím člověkem, stejně vždycky zříš sebe. To mě asi k těm ostatním bytostem určitým způsobem táhne.

Zajímají tě lidské osudy, jejich bolest?
Nejde o příběhy, bolesti ani radosti.

Tak co tě teda na nich zajímá?
Mě zajímá to jedno, co mě zajímá i v sobě.

Ale k tomu nepotřebuješ dělat terapii, k tomu stačí, když si s lidmi budeš povídat, ne?
Jenomže při terapiích se to odkrývá v jasných pozicích. Ve chvíli, kdy člověk přichází do terapie, jeho osud mu připravil takovou situaci, ve které to jde všechno ven. Mě nebaví povídat si s lidmi o věcech, které plácají proto, aby neřekli věci, které jsou podstatné, protože pak je lepší mlčet. Když z lidí vylezou věci, které jsou v nich naskládané, kdy se objevuje něco, co je trápí, je to většinou doprovázené bolestí, protože jinak by se tím nezabývali. Postupně se odhrnují nánosy a současně začíná být vidět, co v nich opravdové a čisté. A to mě zajímá.

Co je na tom tak zajímavého? Proč to hledáš v druhých lidech?
Na tom, co je v tobě opravdové?  Je to v druhých lidech a je to i ve mně. Je to všude, je to i v krajině.

Já se jen snažím dopídit toho, k čemu potřebuješ poslouchat stesky a nářky cizích lidí, mně to totiž absolutně není jasné. Neptám se z žádných pokoutních důvodů, mě to skutečně zajímá.
Já nepotřebuji poslouchat stesky a nářky cizích lidí, to vůbec nepotřebuji. Vždyť jsem to říkala.

Ale já to pořád nechápu. Proč vůbec to všechno děláš, proč se s těmi lidmi stýkáš?
No a proč ty se stýkáš s lidmi?

Protože mám ráda zajímavé lidi, kteří mě obohatí, když si s nimi povídám.
Co tě na nich obohatí?

Ukážou mi třeba pohled na věci, na které jsem se do té doby nedokázala podívat jinak než z jedné stránky.
Takže jejich názory?

Jejich názory, jejich postoje, jejich priority.
Která ta priorita je nejpodstatnější?

Pro každého jiná.
Ale stejně je za tím jedna priorita. Co je priorita? Zdravý životní styl? Abys dobře vypadala? Abys byla na dobré straně v politice?

Možná každý chceme být milován.
Od někoho jiného. To ano, to člověk chce, ale co je na těch lidech krásné? V běžném hovoru mám kolem sebe lidi, kteří dokážou ze sebe tu krásu vydat. Znám takové lidi, ale je jich velice málo. S těmi se ráda stýkám, s tím zbytkem se nepotřebuji stýkat, proto je člověk většinou raději sám. Regrese pomáhají mně osobně. Čeho se dotýkám v těch lidech, a nemyslím tím tu bolest, ale to, co je v lidech krásného, i když jsou sebepovrchnější a mají sebehorší osudy, to je to, co člověk hledá i sám u sebe. A proto je dobré se s těmi lidmi stýkat. Ale někdy je daleko lepší stýkat se s koňmi, protože u těch koní je to všechno na povrchu. To stejné dotýkání, které probíhá v kruhovce s koňmi, já zažívám v regresních terapiích, protože tam se už nic neskrývá, je tam opravdu všechno odhalené.

Dá se tedy říct, že si vzájemně pomůžete?

Určitě. Ano. A dokonce si myslím, že potkáš vždycky takového člověka, který s tebou v tu chvíli rezonuje. A protože to nedělám profesionálně a neberu si za to peníze, tak nepotkávám tři, čtyři lidi denně, to už by se mnou rezonovalo tolik, že bych to asi nepřežila. Já to dělám vysloveně jako koníček. Je s tím spojené to, že pokaždé najdu něco o sobě.

Děláš regresní terapie pro lidi, kteří si tě sami najdou nebo si je vybíráš?

Když se s tím člověkem najdeme, je to vždy pod vedením mé paní učitelky. Já jezdím vlastně pořád zpátky k ní na kurzy. Takže tam jen jakoby „připomáhám“.

A k tomu děláš i ty Bachovy esence?
Ty dělám pro sebe, pro lidi, kteří přijedou s koňmi, pro přátele. Já mám pocit, že jsme se ale pořád nedostaly k tomu, co vlastně dělám. Skoro to vypadá, že nedělám nic!

Ale to vůbec ne, vždyť vydáváte časopis, máte koně, hospodářství, máš děti.
Ano, mám dva úžasné kluky a ještě Karolínku, kterou jsem vyvdala a jsem její maceška.

Kolik je klukům?
Šestnáct a třináct. Jsou to velcí sportovci. Z velké části ještě dělám maminku sportovců, což je skoro na plný úvazek, protože dělají triatlon. Je to jako maminka dvou trojnásobných sportovců.

Dříve jsi cestovala po celém světě, a jak jsem pochopila, teď jsi raději doma, kde se jakoby schováš, je to tak?
My jsme s Václavem v posledních pěti letech procestovali Spojené státy, v touze najít lidi, kteří nám sdělí podstatné věci. Ti lidé jsou těžko dosažitelní, žijí mimo města a často nemají ani internet. Každý rok jsme vyrazili někam, abychom našli někoho, kdo učí, koupili jsme práva, přeložili jejich DVD a vydali je v našem nakladatelství.

Ano, to je třeba zmínit, máte nakladatelství Harmony.
Pro lidi, které tady u nás Vašek vzdělává, jsme získávali a vydávali materiály, které tady do téhle doby vůbec nebyly. Vlastně to byl důvod k tomu, že jsme nakladatelství založili. Kromě DVD jsme přeložili a vydali i nějaké knihy. Potom jsme ty lidi pozvali sem, takže jsme tu měli to nejlepší ze světových horsemanů.

Jak se jim tady líbilo?
Byli vykulení. Každý trošku z něčeho jiného. Většinou z té trávy. Že je tu všechno zelené. Často byli překvapení z toho, jak máme vysoký životní standard, mysleli si, že žijeme v bídě. Podivovali se tomu, že s tím, co tu všechno máme, velmi plýtváme, protože oni žijí často z hodně mála. Tyhle úžasné lidi jsme sem přivezli, což si myslím, že byl výborný počin. Tady jsme s nimi natočili DVD, které slouží k dalšímu vzdělávání. Propojili jsme koňský svět ve Spojených státech, ne ten sportovní, ale ten opravdový, s tím naším.

Má tady tenhle váš způsob práce s koňmi hodně příznivců ve srovnání s tím sportovním?
To záleží na tom, proč ten daný člověk pracuje s koněm. Pokud pracuje se zvířetem proto, že si potřebuje poplácat ego, tak je odpůrce. My ale také máme spoustu přívrženců. K přívržencům se často řadí lidé, kteří mají strach na koni jezdit. Z velké části to jsou lidi, kteří na koně ani nikdy nevylezou, ale alespoň se naučí s koňmi vycházet tak, že začnou chápat, jak kůň vidí svět a jak se cítí. Dokážou se s ním domluvit. Přestanou se chovat jako lidé a začnou se chovat lidsky. Člověk má povinnost, když k sobě nějaké zvíře připoutá, vnímat jeho potřeby. Musí se naučit řeč toho zvířete, to je absolutní základ. Pokud lidé nikdy nevystoupí ze svého stínu a stále projektují do zvířete své představy a žádosti, tak nikdy nemohou pochopit, o čem mluvíme. To, že jsou to mistři světa amoleta v něčem, že něco někde přeskočili, pro mě opravdu není důležité.

Setkáváte se i s osobními útoky?
Ne. S útoky se to má tak, že se na ně nesmí reagovat. Když někdo útočí, většinou se cítí ohrožený, a když na něho zaútočíš, tak akorát podpoříš tenhle jeho pocit. Často se nám stává, že lidé, kteří na nás útočili, nakonec stejně přijdou, když mají problém.

Jsi tam, kde chceš být, děláš to, co chceš dělat?
Určitě. Celý život. Ničeho nelituji, a když se dívám na svůj život zpětně, tak i ty chvíle, které byly zlé, mi v tu chvíli zlé nepřipadaly. Je důležité být pozorný, aby člověk včas pochopil, že už má třeba dělat něco jiného. Aby zbytečně netrčel v nějakém prostoru a čase, kde už být nemá.

Takže jsi spokojená se životem, který vedeš?
Ano, jsem spokojená. Ve vnějším světě je všechno odrazem toho vnitřního. Dříve jsem měla tendence pořád něco okolo sebe měnit. Dnes už vím, že když změním sama sebe, vždycky se to odrazí vně. Když se lopotíme a jinak se neměníme, tak se stejně všechno točí ve smyčce. Zase se nám přehraje podobný obrázek, akorát jsme unavení.

V co věříš?
Často se mě lidé na mou víru ptají. Kdybych měla mluvit o víře, tak bych musela v některé fázi života něčemu uvěřit, to znamená přijmout nějaké dogma nebo nějaký světový názor, a já jsem nikdy žádné dogma nepřijala, nikdy jsem se nezařadila do žádné skupiny nebo nedej bože strany. Ale mám něco jiného, mám silný vnitřní pocit, že to vím, mám jistotu. Je to jediná věc, kterou opravdu vím. Víra přichází zvenku. Nejprve nevěříš a pak uvěříš. To se mi nestalo. Já jsem vždycky tak nějak věděla. Není to vědění, spíše vědomí.

Vědomí čeho?
Vědomí toho, co nás přesahuje a vědomí toho, co je to jediné. To je to, na co ses mě ptala, co hledám v těch lidech. Co je nejen v lidech, ale taky v krajině i koních. Co člověk hledá ve své existenci. Vnitřně to každý ví.

A když to stále hledáš?
Spíš hledám kontakt s tím. Je to v každém člověku. Ve zvířatech a přírodě to cítím odhalené. Není to třeba hledat, ale spíš hledat kontakt s tím. Myslím si, že lidská existence od prvopočátku spočívá v zahalení kontaktu. Jako by ses ztrácela v mlze, že už ani nevidíš druhou bytost. Pokud bych svou víru chtěla pojmenovat, bude to problém, protože slova jsou u lidí spojena špatně. Já věřím v Boha, silně v něho věřím, ale nemá fousy a nesedí na obláčku. Slovo Bůh je tak ošemetné, že se to v dnešní době lidé bojí říct, protože v tu chvíli to... ale ono je to vlastně jedno. Kdesi jsem četla, že nejlepší způsob, jak vyjádřit Boha, je mlčení. A to je pravda.

Říká se, že by se člověk neměl bát a stydět za to, co si myslí.
Ale rozhovor slouží k tomu, abys něco objasnila nebo předala. A každé slovo je svým způsobem nebezpečné. Jakmile ho vyřkneš, tak je nebezpečné a každé to slovo má otazník a má nějaký háček. A slovo Bůh má tolik otazníků a tolik háčků, že v tu chvíli, kdy si to lidi přečtou, tak si to každý z nich ztotožní se svou vlastní představou Boha. Pokud si představí někoho s fousy, tak bych se jich ptala, jaká je jejich opravdová víra a chtěla bych to vědět. Jestli věří penězům nebo jestli věří v to, že to tady musí doklepat a něco shromáždit. Bylo by určitě zajímavé, kdyby si každý sám odpověděl, čemu věří, nebo co v něm vyvolává to, když někdo jiný věří v Boha.

To už není naše starost, co to v nich vyvolává, ne?
Víš, ten rozhovor tě určitým způsobem zavazuje.

Já si to nemyslím, mám na to jiný názor.
Jo? A jaký?

Ty jen řekneš, co si myslíš, jak to cítíš a čtenář ať to zpracuje, jak umí.
Jenže to slovo opravdu existuje a má určitou energii, vibraci. Možná je to tak, že jsem nikdy dřív nedělala rozhovor a teď mám obavu, že uvidím sama sebe. A že se třeba leknu, co jsem to řekla. Směje se.

Lidi řeknou, že mám doma modlitebnu! Směju se
Nedej Bože! Směje se hodně. Pak někoho předběhneš v sámošce a on řekne: a co na to ten tvůj Bůh?

Záleží ti na tom, co si o tobě lidi myslí?
Mně je úplně šumák, co si o mně lidi myslí, pokud se ovšem jejich odraz nedotkne mě samé. Ve chvíli, kdy ti někdo řekne, že jsi arogantní blbec a opravdu jsi arogantní blbec, tak tě to v tom lepším případě zasáhne a můžeš s tím něco dělat. Ale když jsi opravdu velký arogantní blbec, tak ti asi není pomoci. Když ale arogantní blbec nejsi, nemůže se tě to dotknout. Možná je arogantní blbec on.

Takže poslední otázka: Jak si přeješ, aby na tebe jednou vzpomínala tvá vnoučata?
Já si myslím, že moje vnoučata na mě nebudou muset vzpomínat, protože mám vnitřní přesvědčení, že svá vnoučata znám a že ona znají mě. Jsme pořád v kontaktu, vzpomínky jsou taková matrice, která nikam neodchází. Věřím v kontinuum, ne v budoucí a minulé. Věřím v přítomnost. Vnoučata jakoby nepřijdou a já neodejdu. Moje vnoučata na mě možná vzpomínají už teď, stejně jako já vzpomínám na své prapradědy a mí prapradědové se promítnou do mých pravnoučat.

Milá Báro, moc ti děkuju za veselou společnost a za prima rozhovor, užila jsem si to. Ať se vám s Václavem daří i nadále dělat koně šťastnými.

RADKA ZRŮSTKOVÁ

Radku znáte nejspíše skrze její populární stránky Živě a syrově, recepty, rady a doporučení můžete najít nejen na facebooku, ale i na webové stránce spojené s e-shopem. Radka se věnuje od roku 2011 takzvané živé stravě, raw food, což je jídlo, které nebylo tepelně upraveno a je podle zastánců tohoto způsobu stravování pro naše tělo nejpřirozenější. Dokáže také pomoci s uzdravením od nejrůznějších neduhů. Radka pořádá kurzy, na kterých učí lidi živou stravu připravovat. Byla tak laskavá, že přijela z Nového Boru sem do Svatojánu, abych ji mohla vyzpovídat. Byl to moc příjemný rozhovor, protože Radka se hodně a ráda směje a vyzařuje z ní skutečná pohoda a vyrovnanost.

Jak jsi k raw food došla? Byl to postupný vývoj, nebo to bylo náhlé rozhodnutí?
Bylo to naprosto náhle, okamžitý impuls.

Jak se to stalo?
Bylo to v době, kdy jsem na tom byla zdravotně špatně a celkově jsem se necítila dobře. Byla jsem unavená, bez energie.

Kolik ti bylo?
Čtyřicet tři. Začala se o mě bát i moje rodina, i když já jsem to tak nevnímala. Tenkrát byla moje starší dcera Linda na prázdninách v Americe, kde byla rok předtím na střední škole. Když se vrátila domů, jedna z prvních věcí, kterou mi řekla, bylo, že má pro mě úplnou bombu, která mi změní život. Byl to film od Gabriela Cousense, který viděla v Americe. Doktor Cousens má v Arizoně léčebné centrum a tam léčí syrovou stravou.

Co tam léčí?
Léčí úplně všechno, ale tenhle film je především o diabeticích. Je tam příběh pěti diabetiků, kteří byli hozeni do vody, protože jim nabídli možnost léčby a zlepšení zdravotního stavu, ale neřekli jim přesně, o co půjde. Byli to lidé z celých Spojených států, z různých vrstev, různí lidé. Ve filmu je jejich příběh jednoho měsíce v tomhle zařízení, kde se začali mimo jiné učit připravovat tato jídla. Nejlepší bylo, když přišli na první jídlo a byli doslova v šoku, vůbec nechápali, co to na tom stole je, co to dostali k jídlu. Ale tak úžasně se jim zlepšilo zdraví, že jsem do toho šla hned druhý den po zhlédnutí filmu.

Tys měla cukrovku?
Pořád ji mám.

Pícháš si inzulín?
Mám inzulínovou pumpu, to je takový přístroj, který sám odměřuje dávky inzulínu. Je to pohodlnější.

Raw strava ti pomohla v čem, když si pořád musíš píchat inzulín?
Pomohla mi udělat spoustu kroků dopředu. Zdravotně mi pomohla samozřejmě také v tom, že se cítím výborně, pomohla mi v té energii.  Předtím jsem ráno vstávala a už jsem byla unavená, nic mě nebavilo.  Začala jsem se na život dívat jinak. Já věřím, že i ta cukrovka mě jednou opustí, ale asi ještě nenastal ten správný čas a impuls. Pokud někoho potká nějaká nemoc, která je v uvozovkách nevyléčitelná, má nás něco naučit, něco nám ukázat. Všechno je na nás.

Takže nemoc nebereš jako ránu osudu, ale jako lekci?
Nikdy jsem ji nebrala jako ránu osudu. Naopak, v mnoha věcech mi moje nemoc pomohla. Nikdy jsem si neříkala, proč zrovna já? Vím, že některé věci ještě nemám dořešené a že je to trvalá práce na sobě.

Narážíš na celostní přístup ke zdraví? Myslíš, že nestačí jen zdravě jíst, i když je to základní věc, ale je třeba si udělat pořádek v duši a vyřešit psychické problémy, které máme v menší či větší míře každý?
Ano, určitě. Jedině tak to funguje.

Kromě toho, že se cítíš subjektivně lépe a máš více energie, se tvůj zdravotní stav zlepšil nějak měřitelně?
Zlepšil se o devadesát pět procent. Živá strava funguje krásně. Před pěti lety, kdy jsem začínala, tady nebylo o živé stravě ani vidu ani slechu. Bylo tady jen pár lidí, na které jsem na internetu narazila, a kteří se tak stravovali, ale informace nebyly. Díky tomu, že mám dvě jazykově zdatné dcery, nacházely jsme informace na zahraničních webových stránkách a nakoupily jsme anglicky psané knihy. Později jsem poznala Annu Hýžovou, která také vydala dvě knihy. Byla jsem naprosto nadšená, šla jsem do toho po hlavě, protože během týdne se u mě objevily první výsledky. Byl to nejenom nárůst energie, zhubla jsem kilogramy, které jsem po čtyřicítce nabrala, odešly mi i nějaké ženské problémy. Za těch pět let jsem nenastydla, neměla jsem žádnou virózu, od nikoho jsem nechytila žádný bacil. Imunita je určitě hodně posílená. Na začátku jsem z toho byla tak nadšená, že jsem o tom každému vykládala. Jak to bývá, člověk se snaží ukázat ostatním, že „objevil Ameriku“. V prvních dvou letech jsem si opravdu minimálně dala něco, co nepatřilo do syrové stravy. Ale pak jsem si uvědomila, že si zase vytvářím v hlavě nějaká dogmata a závislosti a že to není správné. Člověk by měl mít radost i z toho jídla a ne si z něj udělat povinnost, že něco musí, něco nesmí.

Jakmile to je dieta, tak se to člověku špatně dodržuje.
Přesně tak. Když mám dnes někde přednášku, říkám lidem, ať si jedí co chtějí. Je samozřejmě dobré mít informace, ale přebrat si to po svém. Každý jsme originál a potřebujeme něco jiného. Každému vyhovuje něco jiného a je třeba určitá volnost a hlavně radost.

Takže to nebylo tak, že by ti živá strava přestala v té stoprocentní podobě vyhovovat, že by ti třeba něco chybělo?
Ne. Po dvou letech jsem si občas dala i něco teplého, vařeného.

Jíš tedy pořád zdravě, ale nemusí to být vždycky pouze syrové?
Přesně tak. Ne, že bych si dala denně teplý oběd nebo večeři, to vůbec ne, prostě mám jednou za čas chuť na rýži se zeleninou nebo na brambory, tak si to dám. Nemám ráda škatulkování a vymezování. Neříkám, že jsem na devadesáti nebo osmdesáti procentech živé stravy, přijde mi to hloupé.

Člověk by měl mít asi jasno, proč to dělá, ale fanatismus je vždycky ke škodě.
Já mám úžasný příklad ve svém muži. My jsme do něho s dcerami šily ze tří stran, valily jsme to do něj, neměl to jednoduché, ale nedal se a odolal. Měli jsme i spory, on se necítil dobře a ani já jsem se necítila dobře a pak mi došlo, že je to přece úplně jedno, on je člověkem, který mě krásně uzemňuje a umí žít ten nejšťastnější život, který tady žít jde. Je úplně jedno, co jí, jemu je dobře, je zdravý a spokojený. To je přece důležité.

Myslíš si, že raw strava se stává trendem, módním výstřelkem? Vidím to sama, že přibývá kaváren, restaurací a webových stránek s tímhle zaměřením. Někdy to na mě působí tak, že se na tom snaží dost lidí prostě vydělat.
Také to tak občas vnímám. Ale nemyslím si, že je to módní výstřelek, to záleží na každém člověku. Je to určitě výborná věc pro to, aby se člověk cítil dobře. Viděla jsem lidi, kterým to neuvěřitelně pomohlo se zdravotním stavem. Jídlo jako takové je v podstatě závislost a pro každého člověka je jídlo jinak důležité. Myslím si, že u syrové stravy je důležité, aby to bylo jednoduché a lehké. Kdyby kavárny, restaurace a bistra nabízely tři jablka k obědu, nikdo by tam nechodil. Takže nabízejí úžasné raw dorty a speciality. Je to výborné, samozřejmě, především na ten přechod, ale často je tam už tolik ingrediencí, že to skoro ztrácí smysl a není to také a o tolik zdravější než běžné jídlo. Tělo s tím má skoro stejnou práci. Míchají se ořechy, ovoce a všechno možné a to už není lehké jídlo. Nejdokonalejší je stále monostrava, ale to je asi málokdo schopen praktikovat.

Co je monostrava?
To znamená, že si třeba k snídani dám opravdu ta tři jablka.

K jednomu jídlu jednu věc?
Ano. Věřím, že to někteří zvládnou, ale ti rozhodně nechodí do raw restaurací.

Setkala ses někdy s negativními ohlasy na tvůj způsob stravování?
To ne, spíš si hodně hájí to svoje, nechtějí přijmout něco, s čím nesouhlasí, což chápu. Každý člověk si k potřebným informacím dojde v určité životní fázi sám. Já nikdy nikomu nic nenutím. Buď je to zajímá a přijdou si mě poslechnout na besedu a já si vyslechnu i jejich argumenty, nebo tam nechodí. Nejhůř jsem se cítila na jedné besedě, kterou jsem dělala na střední škole, a tam ty děti měli velkou potřebu se mnou bojovat. Studenti po mně požadovali vědecké důkazy, ale já nemám potřebu se s někým takhle dohadovat. Vědecké důkazy pro i proti se dají vždycky najít. Vždycky záleží na tom, kdo tu vědu dělá a z jakých pohnutek.

A kým je placený.

To jsem nechtěla tak úplně říct, ale je to tak.

Tys napsala knížku s názvem Zdravě a syrově. Jak tě napadlo ji vydat, někdo tě oslovil?

 Vždycky jsem ráda vařila nebo chystala jídlo, dělala jsem to hodně intuitivně, měla jsem takový ten mužský přístup, co je doma, to tam nahážu. Podle receptů jsem nikdy nevařila, neumím to. A tohle mě moc bavilo. Je to tak kreativní činnost, že člověk může donekonečna zkoušet různé kombinace. Samozřejmě že jsem na začátku hodně ujížděla na sladkostech. Závislost na sladkém je asi ta nejtěžší vůbec.

Ta už tě přešla?

Ne, nepřešla. Směje se. Ale dá se korigovat a bílý cukr se dá krásně nahrazovat. Na začátku jsme si s dcerami všechny tři hrály a moc nás to bavilo, zkoušely jsme různé převzaté recepty. Ke knize nakonec vedlo to, že maminka mého muže vážně onemocněla v době, kdy jsme takhle začaly jíst. Nabídla jsem jí, že jí budu připravovat tahle jídla a tam jsem viděla ten první zázrak, jak jí to pomohlo. Začala se více hýbat, předtím téměř nechodila. I její ošetřující lékaři ji velice chválili, bylo jí opravdu moc dobře. Bohužel potom začala jíst opět konvenčně a zdravotní potíže byly zpět.

To je tedy zajímavé. Jaký jiný důkaz a motivaci by už člověk potřeboval?
K tomu říká doktor Jonáš: Většina lidí, než by něco změnila, tak raději zemře. A má svatou pravdu. Vidím to i na mých besedách a přednáškách. Jsou tam občas lidé, kteří jsou opravdu velmi nemocní. Ale tohle je pro ně příliš. Říkají: to bych nemohl jíst, to bych už si nemohl dát řízek?

Jenom vyřadit maso, což je podle mého názoru snadné, je pro mnoho lidí problém.
Obrovský. Těm lidem už jde skutečně o život a ani to nestačí. Nechtějí. Ale je to jejich cesta.
Tím to tedy začalo, že jsem začala chystat jídla a najednou se mi začali ozývat další lidé, že by to chtěli zkusit.

Z okruhu známých?
Ano, z okruhu známých. Začala jsem dělat krabičky pro lidi a oni se začali ptát i na ty recepty, moc jim to chutnalo a chtěli si to připravovat sami doma a protože když něco udělám, za půl hodiny už nevím, jak jsem to udělala, musela jsem začít recepty a postupy psát. Nakonec se začaly ozývat hlasy, že bych měla napsat kuchařku. Trvalo dva roky, než byla na světě.

To už jsi měla stránku na facebooku?
Ta vznikla asi tak nějak v průběhu psaní knihy. Začala jsem sepisovat recepty a přemýšlet o tom, jak by ta kniha měla vypadat. Když jsem byla v polovině, povedlo se mi všechno na mém počítači vymazat.

To snad není možné!
To byl asi nejstrašnější okamžik.

To je div, že ses vůbec vzchopila a začala znova.
V té době byl u nás shodou okolností na návštěvě můj bratr, který mi řekl: No tak to napíšeš znova a líp! Naštěstí jsem recepty měla napsané rukou do sešitu, takže to nebylo tak hrozné.

Ale musela jsi přece všechno znovu připravit a nafotit.
Přesně. Když jsem byla ve dvou třetinách knihy, tak jsem si říkala, nojo, já tady nad tím trávím docela dost času a co když to nikdo nebude chtít vydat? Knih o vaření a zdravé stravě vychází obrovská spousta. Popřemýšlela jsem, jestli mám někoho oslovit a oslovila jsem nakladatelství Eminent, protože oni vydali knihu BioLence, která se mi velmi líbila. Napsala jsem jim a tři týdny se nic nedělo. Probíhalo mi hlavou, že by mi mohli alespoň napsat, že nemají zájem. A v tu chvíli mi zazvonil telefon. Bylo to skvělé. Oni vůbec netušili, do čeho jdou, docela riskovali. V té době tady podobných knih moc nebylo. Později jsem zjistila, že tomu ani moc nevěřili, že si nemysleli, že by z toho něco bylo. Pro mě to byla rozhodně zajímavá zkušenost. Jak probíhá jednání s nakladatelstvím a tak. Nakonec zjistili, že udělali dobrou věc. Zatím se dělaly ještě dva nebo tři dotisky.

Máš představu, kolik se prodalo tvých knih?
Určitě přes pět tisíc.

To je krásné, blahopřeju.
Je to rok a půl a stále se prodávají. Pro mě je krásný pocit, když mi lidi napíší e-mail nebo se s nimi potkám a řeknou mi, že jim to změnilo život a otevřelo nové obzory. Toho si cením nejvíc. Mezi tisíci anonymních čtenářů se objeví někdo, komu stojí za to dát mi vědět, že je ta knížka pro něj důležitá.

Napsala a vydala jsi nedávno druhou knížku, tentokrát o nápojích. O co se přesně jedná?
Kniha se jmenuje Šťávy a míchané nápoje z přírody a vyšla v říjnu loňského roku opět u nakladatelství Eminent. Ptali se, co mám v plánu dál, že by bylo dobré vydat další knížku, když první měla úspěch. Chtěla jsem tedy vydat knihu o nápojích, protože mi to přijde skvělé. V nápojích se zelenina a ovoce dobře konzumuje, jsou okamžitě hotové a v lahvi je snadno můžete převážet. Není k tomu třeba zvláštního vybavení, jen dobrý mixér nebo odšťavňovač. Veškeré živiny a vitamíny v nich jsou zachovány. V nakladatelství vznikl nápad, že by byla v tomto případě skvělá spolupráce s panem doktorem Frejem, předním českým odborníkem na ájurvédskou medicínu. Sešli jsme se a řekli jsme si, co kdo do toho projektu může vložit. Nejdříve jsem se toho trochu obávala, protože přece jenom ájurvéda má k živé stravě mnoho výhrad, ale domluvili jsme se krásně. Pan doktor Frej šťávy i smoothies doporučuje. Knížka se podle mého názoru hodně povedla, protože tam je i jeho pohled jako lékaře. Je v ní spousta informací, které v běžných knihách o nápojích nenajdete.

To je zásluha pana doktora Freje nebo i ty tam kromě receptů píšeš nějaké zajímavé poznatky?
Já myslím, že i já. Směje se. Psala jsem tam především praktické věci o potravinách a své zkušenosti. Spolupráce se, myslím, povedla.

Co je tvá původní profese, Radko?
Původní profesí jsem učitelka v mateřské školce. Dělala jsem to pět let, než jsem šla na mateřskou. Potom jsem se tam už vrátit nechtěla, i když děti miluju. Začala jsem totiž pracovat ve školce v době totality a bylo to prostě špatné. Ztratila jsem motivaci k práci, protože jsem se pohybovala ve školkách, kde jsem měla pětatřicet dětí ve třídě a to člověk nemůže těm dětem v podstatě nic předat. Jenom hlídá, aby se někomu něco nestalo. A to nebylo zrovna to, co jsem chtěla dělat. Pak jsem si užila hodně dlouhou mateřskou, to byla jedna z nejkrásnějších částí mého život. A díky své nemoci jsem si našla svou životní profesi, kterou jsem vůbec nestudovala, jsem úplný samouk. Chtěla jsem to dělat nezatíženě tak, jak to cítím já sama.

A co to je?
Začala jsem malovat na hedvábí a dnes už si dovolím říct, že jsem výtvarnice, i když mi trvalo mnoho let, než jsem sama sebe takhle nazvala. Kromě hedvábných módních doplňků tvořím i hedvábné oděvy- například společenské šaty.

To tě živí?

Dá se říct, že ano.

Máš obchod nebo e-shop?
Máme e-shop a děláme na zakázku. Spolupracuji s profesionální krejčovou, která pro mě šije. Je to pro mě hlavně radost. Asi i díky tomu, že jsem pět let dělala práci, která nebyla úplně taková, jak jsem si ji přála mít, jsem si dala takový záměr, že chci v životě opravdu dělat  to, co mě bude bavit, kde využiji svou kreativitu a co mi bude přinášet  radost. Nechtěla jsem jenom chodit někam do práce. Daří se mi to i díky mému manželovi, protože kdybych v něm neměla podporu, nebylo by to tak snadné. Na druhou stranu je to vzájemné, protože když začínal svou kariéru, tak jsem se starala o rodinu a domácnost, takže se doplňujeme.

Chystáš další knížku?
Zatím ještě k žádné dohodě nedošlo, i když by mě to bavilo. Psala jsem už od základní školy, bavily mě psát povídky a podobné věci, takže teď se v tom takhle realizuji, i když trošku v jiné podobě. Něco se mi v hlavě rodí, ale nebudu říkat, co to je, protože to ještě nemám úplně domyšlené. Nechci si dávat ani žádný termín, chci tomu nechat volný průběh.

Tak to doufám, že se něco hezkého zase objeví. Jsi aktivní ještě nějak? Zahlédla jsem cosi o veganských večeřích...
Motorem je moje starší dcera, já jsem se zdravou výživou začala zaobírat v době, kdy jsem začala plánovat děti. Chtěla jsem, aby moje děti byly zdravé, protože já sama jsem celé své dětství a mládí byla pořád nemocná. Nechtěla jsem, aby na tom mé děti byly stejně. Když jsem byla poprvé těhotná, chodila jsem každý den na trh pro ředkvičky, měla jsem na ně neustále velkou chuť. A Linda byla první vegetarián v naší rodině, bylo to od začátku jasné. Směje se. Bylo jí dvanáct, když přišla, že nebude jíst maso. Odmalička jsem obě holky učila jíst hodně ovoce a zeleniny, do roka jsem jim nedala ani kousek masa a snažila jsem se co nejvíce vyhýbat bílému cukru a sladkostem vůbec. Když otevřeli v České Lípě v první bioobchod, já jsem byla jeden z prvních zákazníků. Měli pár věcí, tenkrát byl sortiment velmi chudý. Hodně mě to bavilo a holky opravdu nebyly nemocné. Myslím si, že základ zdraví si odnesly z dětství díky zdravému jídlu. A také proto o jídle dnes úplně jinak přemýšlí. Linda později přišla s myšlenkou raw stravy. Po gymnáziu šla studovat do Olomouce a občas doma prohodila, že jdou někam na veganskou večeři. To mě zaujalo a vzhledem k tomu, že jsem cítila nedůvěru a skepsi okolí, které naše stravování provázely, říkala jsem si, že by nebylo špatné, aby se o tom lidé dozvěděli víc a také aby lidé, kteří jedí jinak, měli možnost se setkávat. Vymyslela jsem tedy veganské večeře v Novém Boru. Nejdříve jsem očekávala, že se tam sejde třeba pět lidí, ale účastní se běžně třicet až padesát lidí.

To máte v nějaké restauraci?
Ne, vždycky pronajmeme prostor, máme dvě místa, kam chodíme. Vyhlásíme termín, kdy se bude veganská večeře konat, teď se blíží osmnáctá, není to úplně pravidelně, zhruba po šesti týdnech. Je to úplně úžasné, protože tam nechodí jen vegani nebo vegetariáni nebo lidé, kteří jedí jen syrovou stravu, ale chodí tam i lidé, kteří jedí úplně všechno. Chodí tam ochutnávat. Mnoho z nich je překvapených a už tam chodí i pravidelně, aby si pochutnali, protože na to doma nemají prostor, nebo by jim to rodina nejedla, co já vím. Není to veganská večeře jen pro vegany, jsme otevření všem a každého rádi přivítáme. Je tam tolik dobrého jídla!

Jak to funguje? Každý přinese něco?
Ano, funguje to na tom principu, že kdo přijde, měl by přinést veganské jídlo, které doma připraví. Rozloží se to na stoly a společně to sníme. Protože platíme pronájem prostor a připravujeme program, například pozveme nějakého muzikanta, vybíráme malé vstupné.

Jaké jsou podle tebe důvody, které lidi přivádí ke změně stravování?
Často jsou to zdravotní problémy. Osobně jsem přišla na to, že tohle se týká lidí od určitého věku, středního věku a starších. Ty k tomu přivádí nemoc a touha po uzdravení. Na našich veganských večeřích jsem si ale všimla, že mladí lidé to mají jinak. Oni vědí, že jídlo je důležité a neřeší žádnou nemoc, většinou jsou to zdraví mladí lidé. Nechtějí ubližovat a je pro ně důležité, co dostávají do svého těla. Mladí lidé a děti to mají dnes už nastavené jinak a mám z toho obrovskou radost. Někdy mám pocit, že jich je většina, i když to tak úplně není. Já jich každopádně vidím mnoho a věřím, že to bude čím dál lepší.

Taky mám stejný dojem, že dnes u mladých lidí je prvním důvodem k veganství důvod ekologický, potom etický a až nakonec ten zdravotní. Ekologické důvody podle mého názoru u mladých lidí převažují.
Ale třeba Amerika je hodně konzumně zaměřená. Tam lidé moc o ekologii nepřemýšlí. Ale nic se nedá paušalizovat.

Napadlo tě někdy, že zelenina a ovoce, které kupuješ v supermarketu a především v zimě z daleka dovezené a vypěstované bůhvíjak – hydroponicky nebo s velkým množstvím postřiků, má úplně jinou výživovou hodnotu než to, co si člověk vypěstuje sám? Bereš to v potaz, když připravuješ jídlo a nebyl to třeba jeden z důvodů, že jsi zařadila postupně do jídelníčku i sem tam něco uvařeného? Kdybys chtěla zůstat u syrového, byla bys přes zimu odkázaná na zelí, jablka, řepu a mrkev, zkrátka naše místní plodiny, které můžeme snadno uskladnit.
V tomhle směru to také vnímám, hodně mě to ovlivnilo. Jedna z prvních věcí, když jsem přešla na syrovou stravu, byla ta, že jsem si sedla k internetu a začala jsem pátrat a našla jsem pána, který začínal na Moravě „bedýnkovat“ a od té doby mi posílá poštou každý týden bedýnku se zeleninou. Dělá farmářské bedýnky.  Posílá mi třeba v zimě špenát!

To je dovezený špenát?
Kdepak, to je špenát z moravského skleníku.

Věříš mu?
Ano, já mu stoprocentně věřím. On je totiž „hare krišňák“, takže to by si nedovolil, aby podváděl. Směje se. Neposílá mi samozřejmě rajčata v prosinci, to určitě ne, posílá to, co se dá skladovat nebo co i v zimě vyroste ve skleníku. Je to v dosahu Olomouce a moje dcery se tam už byly několikrát podívat.

Dováží něco i ze zahraničí?
Ne, všechno je ze střední Moravy. Je to už určitě skoro pět let, co mi zeleninu posílá a jsem stále velmi spokojená. Je to také úžasný člověk, když si potřebuji zlepšit náladu, zavolám mu. Hodně tam hraje roli jeho vnímání světa. On netrvá na tom, aby to bylo bio, ale když vidím, co posílá, také je mi to jedno, protože to je úplně něco jiného. Vidím tam kvalitu a nadšení.

Cítíš rozdíl i sama na sobě, když sníš zeleninu nebo ovoce ze supermarketu nebo tu ze zahrady?
Určitě. Mě to posunulo i v tom, že letos mám krásný záměr vybudovat přírodní zahradu, pro to jsem se úplně nadchla. Dosud jsem na zahradu neměla moc času a chci to napravit. Bydlíme v rodinném domě s velkou zahradou, a přišlo mi škoda, že není využitá. Rozhodla jsem se, že tam udělám přírodní zahradu a začnu na jaře. Neříkám, že nechodím do supermarketů, občas ano, i když minimálně, ale mnohem častěji navštěvuji bio krámek v Novém Boru. V Novém Boru byly farmářské trhy, ale chodili tam lidé, kteří jen nadávali, jak je to drahé, takže trhy skončily a všichni zase chodí do supermarketů.

V co věříš, Radko?
Věřím tomu, že tady máme žít radostný život, že si ho máme užívat. Že tady máme asi nějaký úkol. V něco určitě věřím, nechci to nazývat Bohem, protože věřím, že toho Boha máme každý v sobě. Úplně mě neoslovují církve, ale v něco vyššího věřím, přičemž to vyšší jsme i my.

Jak by sis přála, aby na tebe jednou vzpomínala tvoje vnoučata?
To vím. Chci, aby na mě vzpomínala jako na veselou babičku. Že se mnou byla ráda a že jsem jim ukázala, co je v životě důležité. A že se ode mě mohla i něco naučit.

Moc ti, Radko, děkuji, žes přijela a rozzářila mi odpoledne. Přeji ti pevné zdraví, štěstí a radost v životě.

PAVEL SVOBODA

Pavel je varhaník, dramaturg a spoluzakladatel Mezinárodního hudebního festivalu F.L. Věka v Dobrušce. Byl tak hodný, že si ve svém nabitém programu našel čas a přijel si se mnou do Svatojánu popovídat. O hudbě, a především o varhanách.

Pavle, co ty máš vlastně za školu?
Vystudoval jsem varhany na konzervatoři v Pardubicích, potom Akademii múzických umění v Praze u výborného varhaníka Jaroslava Tůmy a pak jsem byl rok na stáži v Berlíně na Universität der Künste u nizozemského varhaníka Leo van Doeselaara. To bylo pro mě nesmírně zajímavé. Po návratu do Prahy jsem nastoupil na doktorské studium zpět k Jaroslavu Tůmovi. Teď tedy dělám doktorát, kterému jsem se dříve smál, že lidé jsou doktory hudby, přišlo mi to směšné, že to někdo jde studovat a teď mě zlomili, že to dělám také. Tak už se nebudu nikomu smát.

Kromě studia a koncertů se věnuješ i organizační činnosti a to mě právě zajímá, jde o festival klasické hudby v Dobrušce. Jak jste vlastně začínali?
Festival F. L. Věka pořádá Místní akční skupina POHODA venkova, kamarád Luboš Řehák si to vzal tak trošku na triko. On se stará o formality a dotace z Krajského úřadu a Ministerstva kultury. Počátek všeho byl takový, že jsme jako parta lidí v podstatě na koleně pořádali koncerty klasické hudby, protože se v Dobrušce a okolí v té době nic moc nedělo. Doma na kopírce jsme tiskli černobílé letáčky a roznášeli je po městě. Říkali jsme si, že je směšné, jak ukecáváme Město, aby nám na to dalo těch pět nebo deset tisíc, a ono s tím dělá takové cavyky. Máme tohle za potřebí, věnovat tolik času tomu ukecávání kvůli každé koruně? Tyhle věci zkrátka nejde dělat na vstupné. Na vstupném se nikdy nevybere více než třetina, maximálně polovina nákladů. Platí to především pro kvalitní, méně známé projekty, za kterými nestojí marketingová agentura a média. Věci, které málokdo zná, jsou většinou nejlepší. My se snažíme prosazovat právě ty méně známé, ale kvalitní hudebníky, a ti sponzoři a především politici, kteří se rádi fotí po boku nějakého mediálně známého umělce, z toho nemají moc velkou radost. Lokální sponzoři jsou z festivalu ale nadšení a drží mu palce. Za ně bych rád jmenoval Servisbal, majitelé jsou strašně fajn lidi a jsou našimi partnery už od roku 2012.

Můžeš jmenovat někoho známého, koho sám považuješ za výjimečnou hudební osobnost?
Na posledním ročníku hrál Štefan Margita, to byla obrovská mela o vstupenky. Byl to krásný, příjemný koncert a pan Margita byl velmi milý. Na prvním ročníku jsme měli Václava Hudečka, přijela také Dagmar Pecková. A z těch výborných muzikantů, o kterých lidé v Dobrušce nikdy dříve neslyšeli, ale byli z jejich koncertu naprosto odvaření, bych rád jmenoval světově uznávaného fenomenálního kytaristu Pavla Steidla, nikdo ho tady nezná, protože ho nikdo mediálně nefedruje. Dalšími jsou senzační italská sopranistka Raffaella Milanesi, špičkový orchestr Collegium 1704  nebo mladý houslista Josef Špaček, o kterém před třemi lety nikdo neslyšel a pak vyhrál cenu v Soutěži královny Alžběty v Bruselu a stal se koncertním mistrem České filharmonie.

Myslíš si, že lidem, kteří příliš známí nejsou, může účinkování na festivalu pomoci?
Asi ne v nějakém celostátním měřítku, ale lokálně ano. Naši abonenti, kterých máme více než sto a kteří si kupují abonentní vstupenku na všechny koncerty festivalu na rok dopředu jako vánoční poukázku, věří tomu, že program bude kvalitní, ačkoliv jej dopředu neznají. Po festivalu se o hudbě mluví, lidé se k ní vrací. Například houslistu Pepu Špačka si posluchači jmenovitě vyžádali do dalších ročníků festivalu.

Od kdy vlastně festival běží a naplnila se vaše společná původní idea, nebo se to ubírá jiným směrem, než jste si přáli?
První ročník festivalu byl v roce 2011. Představa se naplnila výborně a možná i předčí očekávání. Myslel jsem si, že to půjde pomalu a obtížně, ale festival se rozvíjí velmi potěšitelně.

Koncerty jsou jen v Dobrušce nebo i v dalších okolních městech? V jakých prostorách se koncerty konají?
Koncerty jsou v Dobrušce, Novém Městě nad Metují, Opočně a v Deštné v Orlických horách a letos ještě přibude Rychnov nad Kněžnou. Především to bývá v kostelech, protože je v nich logicky nejlepší akustika, ale koncertuje se i v zámcích nebo v kulturních domech.

Jde výhradně o koncerty klasické hudby?
Většinou jde o klasickou hudbu, ale měli jsme jako hosty i Melody Makers Ondřeje Havelky a letos přivítáme Cigánské Diabli . Jsou to občas jazzové věci nebo hudba soudobého mezižánrového, nebo spíš multižánrového rozptylu.

Ty tam také hraješ nebo jsi jen pořadatel?
Ne, nehraju, hrál jsem jen v prvním ročníku, kdy jsme nevěděli, zda na to vůbec seženeme peníze, jestli přijdou lidi, bylo to dobrodružné. Tam jsem jeden koncert hrál spolu se svou ženou Ivou Kramperovou, šikovnou houslistkou, to snad mohu říct. Hráli jsme koncert s premiérou skladby Luboše Sluky, výborného skladatele, rodáka z Opočna. Ale to byla výjimečná situace, nechci tam hrát, když to sám pořádám, protože to je svazující. Nebo by mě ještě lidé pomluvili, že sháním peníze pro sebe. Směje se.

Teď je konec ledna, znamená to, že už máte nasmlouvané všechny muzikanty, kteří si u vás na podzim zahrají?
Drtivou většinu letošního programu máme hotovou a už přemýšlíme nad ročníky 2017 a 2018. Je třeba domluvit včas termíny s hudebníky, kteří mají zahraniční turné.

Stává se vám, že vás osloví lidé, kteří by chtěli na festivalu vystoupit?
Ano, stále chodí nabídky. Ne od konkrétních lidí, ale od uměleckých agentur, které vystoupení zprostředkovávají.

Jak se k tomu stavíte?
Je to nepříjemná činnost, odpovídat na často neodbytné e-maily.

Vybíráte si striktně sami?
Jistě.

Kdo to dělá, ty sám?

Máme festivalový výbor, kde se objevují návrhy, já jsem v uvozovkách řečeno umělecký ředitel. Zodpovědnost za výběr hudebníků je na mně. Lidé, se kterými jsem se na AMU ani neznal, natož abychom se přátelili, mi teď píší a hlásí se. Nechci těm lidem říkat, že nejsou dostatečně dobří, to je drzé až trapné, to zkrátka nelze, ale nemohu vzít každého, bohužel. Takže si člověk občas udělá trochu zle.

To se asi nedá nic dělat. Zažil jsi někdy zklamání ze svého výběru? Řekl sis někdy, že to nebyla dobrá volba?
Drtivá většina koncertů probíhá tak, že jsem nadšený a vím, koho zvu, znám ho. Občas jsem ale napjatý, jak to dopadne, protože někteří muzikanti žijí mentálně trochu někde jinde.

Myslíš to tak, že jsou trochu nespolehliví?
Tak, někteří. Ve dvě hodiny je zkouška, ve čtyři generálka a v pět koncert. Jednou se stalo, že jeden skutečně špičkový sólista přijel za pět minut pět. To byl skutečně nervák, ale dobře to dopadlo, hrál výborně. Také se stalo, že jeden velmi slavný sólista přijel o půl hodiny později, lidé seděli v sále a já jsem to musel zachraňovat, že je už opravdu na cestě. To bylo velké vzrůšo, bylo vyprodáno, tři sta lidí a ještě byli na přístavcích.

Po hudební stránce tě nikdo nezklamal?
Byly tam výkony, které bych si dokázal představit lepší, to nemohu zastírat, ale nikdy to nebyl totální propadák, že by odcházeli lidé ze sálu nebo že bych já odešel. A že jsem z některých koncertů jinde už odešel.

Jaké jsou na váš festival ohlasy v tisku?
To je velký problém, sehnat kritika, který by erudovaně napsal recenzi nebo článek o koncertě do jakéhokoliv tisku nebo odborné publikace. Všichni, kdo to umí, jsou v Praze, bohužel. I kdybych je ukecal nebo zaplatil cestu nebo si je dokonce přivezl, tak oni to vlastně nemají kde vydat. Realita je taková, že my si musíme kupovat inzertní prostor v tisku, aby o nás vůbec napsali, i jen to, že se nějaký hudební festival koná. Časopisy, které dostávají dotace z Ministerstva kultury, píší jen o tom, kdo si zaplatí, bohužel. I ty největší a nejslavnější festivaly si všechno platí. Neví se to, nemluví se o tom, ale je to tak. Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Český Krumlov, Česká filharmonie, všichni si platí inzerce, bannery, reklamy.

To asi nejsou malé peníze.
Obrovské.

Uživí sám sebe váš festival?
Je to pokaždé tak nula k nule. Jsme rádi, když si zaplatíme nějaké telefony, alespoň nějaké náklady, které s tím máme, ale abychom si byli schopni zaplatit čas, který tomu věnujeme, tak to v žádném případě.

Rozhodně vás to tedy neživí.
Děláme to ve volném čase pro radost.

Můžeš prozradit něco víc o už zmíněných Cigánských diablech, kteří na podzim na festivalu zahrají?
Cigánskí diabli je slovenská kapela senzačních virtuosů na různé nástroje, cimbál, housle, cello, basa, klarinet...

Jsou to opravdu cikáni?
Ano, jsou to opravdu cikáni a hrají skvěle, jsou skutečně výborní.

Budou hrát v kostele?
Bude to patrně ve společenském centru.

To by mohlo být veselé, těším se.
Určitě to bude stát za to.

Můžeš ještě někoho prozradit?
Ještě se k nám po pěti letech vrátí Václav Hudeček, se kterým se velmi dobře známe, je to velice milý chlapík. Významně nám pomohl v prvním ročníku v roce 2011, kde hrál. Když jsem se rozhodl, že to nějakým způsobem zprofesionalizujeme, dáme tomu tvář a jméno a budeme shánět podporu, tak nám dal k téhle činnosti svou záštitu. Napsal, že nám drží palce, že nám věří a že se za nás zaručuje. Jsme mu velice zavázáni. Na šestý ročník se vrátí zahrát a my jsme moc rádi.

Má festival ještě nějaký přesah?
Ano, to má. Kromě toho, že děláme koncerty, udělujeme od prvního ročníku Cenu festivalu F. L. Věka, která je oceněním za „neobyčejný přínos regionu v oblasti kultury“. Vzniklo to tak, že jsme si řekli, že na Dobrušsku je množství lidí, často ve vysokém věku, kteří udělali spoustu úžasné, nezištné práce ve svém volném čase pro region. Byl to třeba skladatel Luboš Sluka. Nebo Ivo Kašpar, pořadatel Opočenské besedy, který znovuobnovil po revoluci Hudební soboty na zámku, které měly tradici od roku 1870. Jako důchodce to ve svém volném čase celé vzkřísil a pořádal to pětadvacet let. Jedná se nám o to, abychom na všechny ty lidi upozornili veřejnost a zviditelnili jejich práci. Jsou mezi nimi i rodáci, kteří jsou ve světě slavní a tady se o nich skoro nic neví. Je to třeba profesor hudební fakulty AMU Jaroslav Šaroun, fenomenální klavírista, korepetitor České filharmonie, který se narodil v Dobrušce. Připravujeme teď ještě jednu věc a to už bude ve spolupráci se spolkem PROVARHANY. Jde o rodáka z Opočna, už nežijícího, on byl i pro mě překvapením, přiznám se, že jsem to o něm vůbec nevěděl. Je to Emanuel Štěpán Petr, senzační stavitel varhan přelomu 19. a 20. století. Postavil ty největší nástroje v Praze, třeba ve Svaté Ludmile na Vinohradech nebo ve Svatém Ignáci v Karlíně, jsou to obrovské, třímanuálové, chrámové nástroje. V Opočně o tom vůbec nikdo neví, a proto domlouváme umístění pamětní desky na jeho opočenském rodném domě číslo popisné 14.

To je krásné. Zmínil jsi spolek PROVARHANY, jaký byl účel jeho založení?
My jsme s naší festivalovou partou upozornili na to, že v Husově sboru v Dobrušce jsou v katastrofálním, havarijním stavu varhany. Vůbec nehrály, byly zanesené, se zarezlým motorem a dalším množstvím poškození, která znemožňovala používání. V kostele Husova sboru jsme udělali v říjnu 2014 koncert, na kterém jsme seznámili posluchače s tímto problémem. Řekli jsme jim: pojďme něco společně podniknout, aby příští rok, v roce výročí upálení mistra Jana Husa, mohly tyhle varhany zahrát, pojďme je zprovoznit. Na základě toho se rozběhla sbírka, požádali jsme o dotace, pořádali jsme benefiční koncerty a nechali jsme lidmi adoptovat jednotlivé píšťaly. Po půl roce jsme s nadšením zjistili, že máme šest set tisíc, které byly potřeba na opravu toho nástroje. Opravdu se podařilo během toho roku zajistit všechny potřebné finance, aby se varhany zprovoznily. Často navštěvuji varhany po celé republice a všude slyším, že na opravy nejsou peníze. Když to šlo v Dobrušce, proč by to nešlo i jinde? Vím, že v Přepychách mají poškozené varhany, v Deštné v Orlických horách je pozitiv úplně mimo provoz. Dohodli jsme se, že tým lidí, který se staral o varhany Husova sboru v Dobrušce, založí spolek a budeme se snažit pomáhat vlastníkům památek a pořádat edukativní aktivity, aby se vůbec vědělo o tom, že nějaký nástroj v místě vůbec je a jakou péči by si zasloužil. Sháníme odborníky, kteří jsou ochotni napsat posudek. Dnes totiž často stojíme před dilematem, do jakého stavu varhany vrátit, protože během let prošly nezřídka několika úpravami a přestavbami. Památkáři a varhaníci se v této otázce občas rozcházejí. Je několik názorů na věc a nikdo neví na sto procent, který je ten správný. To jsou důvody, vinou kterých jsou pozastavené opravy těch nejkrásnějších a nejcennějších nástrojů, třeba těch u Svatého Mikuláše na Malé Straně nebo v Olomouci u Svatého Mořice. Odborníci nejsou schopni se dohodnout, co s nimi.

Varhany v Husově sboru v Dobrušce tedy skutečně v roce 2015 hrály, to se podařilo?
Ano, uspořádali jsme slavnostní inaugurační koncert, byli pozvaní všichni dárci, dokonce musely být koncerty dva, protože se na jeden všichni dárci ani nevešli.
Založili jsme spolek, máme facebookovou stránku i webovou stránku a v nejbližší době budeme opravovat varhany v Přepychách, v Deštné a budeme dělat děkovné listy farářům, kde se opravdu nějaká dobrá věc podařila. Budeme se to snažit medializovat, chystáme se vydat publikaci o Husově sboru v Dobrušce. A poslední věc, kterou máme ještě na letošní rok naplánovanou, je, že bychom chtěli osadit pamětní desku Emanuela Štěpána Petra v Opočně.

Mě ještě zajímají ty varhany, kolik stojí taková píšťala?
Pro člověka, který si ji chce adoptovat, jsme měli v Husově sboru částky od tří set korun až po tisíc korun, podle možností každého dárce. Reálně je to samozřejmě symbolická částka, oprava píšťal je velice nákladná.

Asi se zeptám hloupě, ale píšťaly jsou ze dřeva nebo mohou být i kovové?
Mohou být z různých materiálů, jsou cínové, zinkové, dřevěné. Dělí se na různé typy, čímž tě nebudu zatěžovat.

Jak třeba přijdeš na takovou věc, že v Deštné jsou varhany v katastrofálním stavu? To ti někdo řekne?
Tam jsme pořádali koncert festivalu F. L. Věka, po koncertě jsem si všiml, že varhanní pozitiv je odstavený v boku kostela a po zemi se válely píšťalky, děti si tam s nimi hrály a pan farář přiznal, že ani vlastně nevěděl, že jsou to varhany. Pokud bychom je chtěli opravit, bude nám držet palce, ale sám v tom nic podnikat nebude, že nemá čas žádat o dotace a ani vlastně neví, kde. Slíbili jsme, že mu s tím pomůžeme, že se na to peníze sehnat dají. Nechat to rozkrást nebo zničit, když je to památkově chráněný nástroj, je skutečně zvěrstvo, nelze to nechat být.

Soustředíte se čistě na památkově chráněné varhany?
Není to podmínkou.

Působíte pouze regionálně?
Zatím ano, v tuhle chvíli nemáme kapacity na to obhospodařovat širší oblast, než jsou Východní Čechy a především okolí Dobrušska.

V čem je největší problém? Kdo má varhany správně na starost? Čí je to věc?
V první řadě samozřejmě vlastníka, což je církev, respektive příslušná farnost. Když je to někde na venkově nebo v malém městečku, tak prostředky na opravu zkrátka nemá. Vždy se to musí řešit státními prostředky nebo sbírkami, případně zásahem shora z nějakého biskupství, kde je vždy funkce diecézního organologa, což je člověk, který by se měl o varhany starat. Ale tím, že v každé diecézi je těch nástrojů tolik, tak ti lidé to nemohou obsáhnout. Jenom Královéhradecká diecéze má na sedm set nástrojů a v celé republice máme přes pět tisíc varhan, z nich zhruba patnáct set je skutečně špičkových, cenných kousků. Národní památkový ústav má zpracované různé přehledy a z těch vyplývá, že drtivá většina varhan není v uspokojivém stavu a velké procento z nich tohle století prostě nepřežije. To jsou alarmující skutečnosti, které z různých důvodů nikdo neřeší. Další věc je ta, že společensky se to nesetkává s úplně dobrým ohlasem, lidé neradi podporují církev, když dostala restituce. Já se jim ani nedivím, nebudeme si dělat iluze, že církev bude prostředky vždy spravovat dobře, ale na druhou stranu nám jde zkrátka o ty varhany, aby tam neshnily nebo aby se nerozkradly.

Hádky nad tím nikomu nepomohou, nejméně těm nástrojům. Proč jsi šel studovat zrovna varhany?
Babička s dědou chodili do kostela a já občas chodil s nimi. Chodili jsme na takový boční kůr, vpravo dole byl farář a vlevo byl varhaník, který tam hrál. Vpravo mě to nebavilo a nalevo mě to celkem bavilo. Když se do toho na konci nahlas opřel, tak mi jezdil mráz po zádech a asi proto jsem to chtěl taky umět. Je to krásná věc a jsem za to rád, zavřít se do kostela, mít klid, když tam nejsou lidi a člověk jen cvičí.

AMU má dohodu s kostely, že tam můžete chodit cvičit?
Máme ve škole cvičné varhany, do kostelů taky chodíme, ale někdy je to bohužel s pány faráři problém, přístup není vždy ideální. Existuje totiž mylná domněnka, že se varhany hraním ničí, ale ve skutečnosti je to úplně obráceně. Když se na ně nehraje, nástroj upadá. Takže všechno je jinak. Směje se.

Vidím, že i osvěta by byla třeba.
Určitě, to jsou věci ve druhém, třetím plánu. Problémů je celá řada, jak třeba varhanáři, kteří varhany opravují, dělají svou práci. Ne všichni jsou kvalitní.

Kde se takový obor studuje?
Na to je varhanářská škola v Krnově, ale důležitější je praxe.

Máte šikovné varhanáře vytipované?
Jistě. To se mezi varhaníky ví, kdo je dobrý a kdo ne.

Stane se, že nějaký méně šikovný varhanář varhany pokazí?
Ano, samozřejmě, bohužel. Někdy je to do takové míry, že varhany nakonec vůbec nehrají. Ale peníze se většinou zaplatí. Jsou to systémové problémy. Když je na opravu státní nebo evropská dotace, musí proběhnout kolaudace, udělá se zápis, aby se peníze mohly vyfakturovat, vyúčtovat a vyplatit. Když je někde nějaký problém, tak se to bohužel řešívá tím, že se napíše, že je všechno v pořádku, aby se nemusela platit pokuta nebo něco někde vracet. Legislativní podmínky jsou tak nastavené, je to celé nějak zamotané.

Bylo by asi lepší těmhle situacím předcházet a vybírat pouze takové varhanáře, na které je spolehnutí. V čem je problém? Proč některé farnosti vyberou špatného řemeslníka?
Buď si nedají poradit, nebo nevědí, kde se zeptat. Věří radám typu: jeden můj kamarád to umí. Je asi třeba jen zapojit zdravý rozum a rozeznat profíka od amatéra nebo od někoho, kdo je chce obelhat.

I v téhle věci byste byli schopni poradit?
Netvrdím, že to vím všechno nejlépe sám. Jsme schopni zajistit odbornou komisi nebo v organologické praxi erudované odborníky. Je lépe stav varhan a způsob opravy konzultovat ještě předtím, než se vůbec zažádá o dotaci nebo než se podepíše jakákoliv smlouva.

Jaký je vlastně důvod opravovat staré varhany, jak přesvědčíš lidi, které varhanní hudba moc nezajímá?
Naši předkové je vybudovali s obrovským nadšením. V pohraničí je znát, jak věci zchátraly po poválečném odsunu Němců. Inteligence, která tam nesporně byla, nechme stranou válečné zločiny, domnělé nebo skutečné, byla odsunuta a místo ní tam přišli lidé, kteří neměli na co navázat, neměli v tom kraji kořeny. Byli tam přesunuti ze stranických zájmů a jen obsadili majetky, neměli k těm místům žádný vztah, nežili tam jejich předkové. Kostel s unikátním vybavením vybrakovali. Co nešlo ukrást, nechali zchátrat. To, co se za posledních šedesát, sedmdesát let v pohraničí dělo co se kulturních památek a speciálně varhan týká, je neuvěřitelné. Nelze paušalizovat, ale někdy mě napadá, co to musí být za lidi. Co vídáme na kůrech, je hotová hrůza. Nechci to svalovat ale jen na lidi, kteří se přistěhovali do pohraničí, i ve vnitrozemí máme své problémy.

Zájem o varhany a o památky vůbec je čím dál tím menší?
Dnes už je jiná generace. Jsou to jejich děti a vnuci a už si to uvědomují, mají větší rozhled. Paradoxně to bylo tak, že když byly v minulosti peníze a šlo něco vylepšit, takzvaně opravit, tak to většinou celé zkazili. Tam, kde peníze nebyly, to zůstalo zachováno. Třeba nástroj z roku 1690. K tomu člověk přijde a je v sedmém nebi. To kdyby měli ve Francii, Německu nebo Holandsku, tak z toho je památka Unesco a okolo toho kamerový systém. Konaly by se k tomu výlety, byl by to jeden z hlavních tahounů turistického ruchu, dělaly by se na tom kurzy, nahrávky, točil by tam rozhlas a tak dále. Tady to máme, nějaké staré varhany, které v tom místě nikoho příliš nezajímají, protože tomu nikdo nerozumí a nikdo tam na to neumí hrát. Byla zpřetrhána historie komunitního života v rámci církve a celého společenství. Měli bychom na to navázat a vážit si toho, že nám tady zůstaly tak vzácné nástroje. Zachovat je pro budoucnost.

Není to především chybou církve, že to takhle nechává chátrat?
Do určité míry ano, ale kvantum starostí, které mají, jsou skutečně obrovské, těm nemovitostí a památek mají tolik, že absolutně nemohou stíhat. Z toho důvodu se tohle děje, stávají se chyby. Je to otázka priorit. Jestliže se přednostně opraví katedrála za desítky milionů a místo toho nechají spadnout tři kostely, je to jejich rozhodnutí. Co mi po tom vlastně nakonec je? Na druhou stranu, kdo na to pak má hrát?

Zkoušeli jste jednat i s nějakými církevními hodnostáři?
To je hudba budoucnosti. Církevní kruhy jsou velmi konzervativní prostředí a ne vždy se setkáme s pochopením. Netvrdím, že je to zlý úmysl, ale není to jejich priorita. Jsou skvělí faráři, skvělí lidé, ale jsou také úplné opaky. Bude to jedna z věcí, na které budeme muset určitě zapracovat.

V co věříš, Pavle?
To si vůbec netroufám pojmenovat. Jsem vychovaný podle římskokatolického vyznání, jsem pokřtěný. To je teda otázka! Nejsem ateista, to ani nelze po tom, co jsem viděl a zažil. Když si uvědomím, že Johann Sebastian Bach měl dvacet dětí, zemřela mu první žena, byl nedoceněný a umřel v chudobě a skoro slepý a přesto dokázal takové věci. Vyrostl v brutálně nuzných poměrech, rodiče mu zemřeli docela záhy a vychoval ho starší bratr. Během svého života vyprodukoval takové množství tak neuvěřitelně krásné, hluboké a geniální muziky, že já se s tím za celý život nesrovnám, já to nestihnu ani přehrát. Ani přečíst to všechno nestihnu! A on to všechno vymyslel, promyslel, napsal a zahrál. Jako kdyby mu to někdo diktoval.

Působil jako kanál božského záměru, božské energie?
Já nevím. Kdybych neznal Bachovu hudbu, tak bych možná bez problému mohl říct, že nejsem věřící. Ale znám ji a nemohu to říct. On byl nesmírně věřící člověk. Na druhou stranu si nebral servítky a byl velmi svůj. Hádal se, byl zaměstnán u dvora jako kapelník, pak se rozhodl, že chce poznat Dietricha Buxtehudeho, vzal si dovolenou asi na měsíc a šel tam pěšky. Byl tam z toho tak nadšený, že tam zůstal tři měsíce. V práci měl samosebou průšvih, vrátil se a oni ho zavřeli. Nebo měl konflikt se svým panovníkem, byl opět uvězněn a podobné excesy, jsou o tom dochované zprávy. Nebyl to rozhodně žádný pánbíčkář. Ale vnitřek a obsah jeho díla vychází z geniálního ducha a jeho víra v Boha je strašně znát v každé notě. Všechno má svou logiku, všechno má svá pravidla, přitom je to bezbřehé, bez jakýchkoliv formálních mantinelů. Když někdo vymyslí, že napíše fugu a ta bude mít taková a taková pravidla a bude vždycky začínat tady tím hlasem, pak se přidá tady ten hlas. Taková pravidla v klasické harmonii existují, ale on je všechny porušoval. Dělal si, co chtěl, ale zní to naprosto báječně, je to dokonalé a všechno, co bylo zkomponováno po něm, z jeho díla vychází, byť ho klasicismus opomíjel s tím, že je to příliš složité. Ale od romantismu na Bacha téměř všichni navazují. V jeho díle jsou schované různé vzkazy, šifry, symboly, třeba násobky tří. Když to člověk pochopí, pozná a prožije, tak nějaké mrazení v zádech je to nejmenší. A to určitě nekomponoval ani nehrál na dokonalé nástroje, byl vlastně celý život s nástroji nespokojený a měl touhy je vylepšovat a nechat stavět, ale neměl na to finance. Jak si v porovnání s tou dobou dnes žijeme! Nicméně zase nám chybí rozměr toho trápení a trýznění, úmrtí dětí a podobné věci, které tehdy lidé docela běžně prožívali. V té hudbě to všechno je.

Myslíš si, že bez utrpení není pravé umění?
Já nevím, to bych byl asi zase moc troufalý, kdybych to takhle řekl, ale je jisté, že kdyby neprožil to, co prožil, tak by svou hudbu napsal jinak. Na druhou stranu skládal geniální věci už jako malý kluk. Stejně jako všechny velké osobnosti hudební historie, jako byl třeba Mozart nebo Mendelssohn, který ve dvanácti letech napsal symfonii nebo koncert, který jakýkoliv dnešní skladatel se všemi možnými tituly prostě nenapíše. Samozřejmě že jsou i dnes šikovní skladatelé, ale že by někdo měl takového ducha a tohle uměl, takového neznám.

Takže tě nenapadá žádná současná světová osobnost srovnatelná s velkými skladateli minulosti?
Osobnosti by byly, ale ony se věnují trochu jiným činnostem. Problémem klasické hudby je, že máme omezený počet not, ve stupnici je dvanáct tónů, c, cis, d a tak dále. Matematicky jednoduše řečeno existuje omezený počet jejich kombinací. Mnoho hudebních teoretiků tvrdí, že během staletí hudební historie byly všechny kombinace použity. To znamená, že teoreticky už nic nového nelze vymyslet. Dnešní skladatelé soudobé hudby se snaží být originální a vymýšlejí různé věci, například, že vezmou matematickou řadu, nějaké násobky a podle toho naskládají v počítači noty. Vůbec je nezajímá, jak to zní, nedá se to poslouchat. To je slepá ulička, o tom se nebudeme bavit. Ale jsou samozřejmě i dnes skladatelé, kteří jsou sví a originální, mě často nadchne třeba minimalismus. Z úplné drobnosti, z nějakých dvou not, jsou skladatelé schopni banálními prostředky vytvořit něco velmi působivého. Jde to, ale je třeba obrovská invence a mozek zapnutý nějak jinak než u klasicky vzdělaného člověka, který seděl v posluchárně, psal si, co a jak má být a pak se násilně snažil něco vytvořit. To opravdu nemá smysl.

Ty sám komponuješ?
Ne, vůbec ne. Na rozdíl od barokních nebo jiných autorů minulosti dnešní umělci téměř nekomponují, jsou to interpreti nebo hudební vědci. Jsou to kolikrát úžasné osobnosti, vzdělaní, chytří lidé, ale touha něco stvořit, aby to tady pět set let všichni obdivovali, v nich asi není. Nebo o žádném takovém člověku nevím.

Posloucháš kromě klasické hudby, které se věnuješ, i jiné žánry? Poslechneš si někdy i něco mimo svůj obor?
Já se věnuji jenom varhanní hudbě, takže i jakákoliv jiná klasická hudba, komorní nebo symfonická, je pro mě vlastně svým způsobem jiný žánr. Jsem třeba nadšený z Dvořáka, z Beethovena, to je hudba, kterou nedělám a tím pádem s ní nemám spojené profesní deformace a podobně. Mám problém s tím, že drtivá většina populární hudby a produkce masových médií a soukromých i státních rádií je pro mě neposlouchatelná. A v důsledku i oblbující lidstvo, bohužel. Monotónním opakováním triviální hlouposti žádný mozek nezbystří, naopak. Když pojedu hodinu autem a za tu dobu uslyším na Radiožurnálu dvacet písniček, z nich bude devatenáct totální odpad, tak mi mozek spíš zakrní, než aby se rozvíjel. Když zemřel David Bowie, na všech stanicích hráli jeho písničky. Vůbec jsem netušil, o koho jde.

Snažíte se vaším festivalem zušlechťovat lidského ducha?

Asi ano. Pokud poznám něco kvalitního, dobrého, smysluplného, obohacujícího, něco, co by mohlo společnost někam posunout v myšlení nebo chování, tak se to snažím ukázat a přivést k lidem. Ne nutit nebo učit poslouchat, ale nabídnout. Lidé snad časem poznají kvalitu sami. Zatím to funguje a já doufám, že se to bude dál vyvíjet.

Jak by sis přál, aby na tebe jednou vzpomínala tvá vnoučata?
Tedy, vnoučata! Vzhledem k tomu, že máme první pětiměsíční dceru, tak nedokážu dohlédnout tak daleko. Pro mě to asi není nijak důležité, jak na mě budou vzpomínat. Že by mi ego rostlo tak vysoko, že bych si musel budovat nějakou pověst. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, nepřikládám tomu žádný význam. Jde o to, aby to nebylo negativní. Aby vůbec nějaká vnoučata byla, musíme nějak ty naše děti vychovat, nezkazit je. V tom, co jsme tady probírali, je to nakonec to nejdůležitější, ty děti. Musím na ně mít čas, abych si těmi hudebními zájmy a aktivitami nezastřel hlavu a nekašlal na ty malé.

Pavle, moc ti děkuju za velmi krásný, poučný a zajímavý rozhovor ze světa, který je pro mě jako nehudebního člověka zcela neznámý a fascinující. Ať se ti daří ve všech tvých krásných a bohulibých aktivitách, a také v soukromí.


Fotografie jsou Jana Ježdíka a z Pavlova archivu