středa 13. ledna 2016

VALENTÝNA NOVODARSKÁ

Valentýna je původem ze Zakarpatské Ukrajiny, spolu se svým manželem Jurijem a dcerou Irynou přišli do České republiky před jednadvaceti lety. Valentýna i Jurij studovali klasickou hudbu, která bývala i jejich obživou. Dnes mají nakladatelství Zvonící cedry, jehož prvním počinem bylo vydání knih ruského autora Vladimíra Megreho o poustevnici z tajgy Anastasii, které Valentýna přeložila. Tyhle knihy jsou něčím zvláštní a vymykají se všemu, co jsem do té doby četla. I proto jsem velmi stála o to, aby Valentýna souhlasila s rozhovorem. Přání se mi splnilo, a tak se mohu o zajímavý rozhovor s vámi podělit. Valentýna i Jurij jsou velmi přátelští, srdeční lidé a bylo pro nás potěšením je poznat.


 Kdo je Anastasia, kdo je Vladimír Megre? Mohla bys, Valentýno, v krátkosti vysvětlit, o co se vlastně jedná? Především pro lidi, kteří o knihách nikdy neslyšeli.
Vladimír Megre je bývalý podnikatel, který v roce 1994 uskutečnil obchodní cestu lodí po sibiřské řece Ob. Osud mu připravil výjimečné, osudové setkání se sibiřskou poustevnicí, která se ukázala nejen jako mladá, velmi krásná žena, ale zároveň i žena, která má nesmírné schopnosti, velký objem informací a možná že i přístup k vesmírné databance. Právě toto setkání v tajze jej přimělo k napsání knih.

Jaký je smysl těch knih, v čem ho vidíš?
Knihy od Vladimíra Megreho jsou tu proto, aby nám napověděly, jak máme zachránit situaci na planetě, jak máme navrátit Zemi původní kvetení, jak se máme rozvzpomenout na svou podstatu a své předurčení. Jak se vrátit k původním pramenům. Pro někoho to může být neuvěřitelné, ale skutečně si myslím, že tak to je. V této souvislosti zmíním dopis od čtenáře, který nám přišel brzy po vydání prvního dílu Anastasia. Byl od pana inženýra Helceleta z Prahy a ten napsal: „Přečetl jsem mnoho duchovní literatury, ale s tak laskavou knihou, která by obsahovala každému vnímavému člověku srozumitelný návod ke šťastnému životu, jsem se nesetkal. Anastasia vrací člověka člověku, vrací člověka životu. Anastasia znovu ukazuje místo člověka tam, kam jej Bůh stvořil.“ Ztotožňuji se s touto myšlenkou.


Kvůli tomu, aby mohly knihy o Anastasii vyjít v České republice, jsi je přeložila a založila nakladatelství. Věnovala ses hudbě a najednou v tobě vznikla touha přeložit tuhle konkrétní knihu. Čím si to vysvětluješ? Co bylo důvodem?
Před Anastasií jsem intenzivně četla duchovní, esoterickou literaturu, bylo to období, kdy jsem ji životně potřebovala. Podle literatury, která mi přišla do rukou, jsem si vypracovala sama pro sebe určitý plán, který měl sedm bodů. Už si je všechny nepamatuji, ale obsahovaly to, jak bych já chtěla vidět svůj život, jak by se mi to líbilo. Tím obrazem jsem žila, a byť jsme v té době nebyli zrovna nejbohatší, měli jsme status cizinců s povolením k dlouhodobému pobytu, který nám v podstatě téměř nic neumožňoval, jenom pracovat, stejně jsem měla velkou radost v srdci. Ty knihy mi velmi pomohly, milovala jsem celý svět, každého člověka. Chodila jsem Prahou, dívala se na lidské tváře a říkala si, vždyť oni jsou tak zamyšlení a mají nějaké problémy a ani nevědí, jak já je miluji! Velmi dobře si pamatuji větu: rozlévám slunce Boží lásky na všechny lidi a mám jí stále dost pro každého a pro mě také. To byl jeden z těch sedmi bodů. Já jsem to nejen tvrdila, já jsem to prožívala, pevně jsem věřila v sílu lidské mysli. Z těch knih jsem to vzala a logicky pro sebe vypracovala určitý program. Teprve potom mi přišla do rukou kniha Anastasia. Dá se říci, že jsem o ni velmi emocionálně prosila, čistě a s láskou. Nadšeně jsem vyprávěla českým přátelům, co jsem si přečetla v ruštině a jedna z mých kamarádek jednoduše prohodila: tak to přelož do češtiny, já ti udělám korekturu. To bylo po šesti letech pobytu v České republice. Ale já jsem si na to netroufala, nepochopila jsem ještě tu nápovědu. Musely přijít fyzické potíže, abych pochopila, že něco dělám špatně. Zůstala jsem doma. Vzala jsem si velký hrnek s čajem, slovník, originál Anastasie a blok. Počítač jsem v té době neměla, ani mobil. Čtyři týdny trvala nemoc, za čtyři týdny byla přeložena Anastasia. Nemoc mě trápila fyzicky, ale souběžně s fyzickým diskomfortem jsem prožívala velikánské nadšení, tvořivou energii. Souhlasím s místem v knize Vladimíra Megreho, kde dědeček říká, že ženu porod nemusí bolet, protože ona prožívá velikou radost, a něco podobného bylo i s knihami. Dívala jsem se z okna na vysokou břízu a nesmírně jsem ji milovala. Cítila jsem fyzickou bolest, ale nadšení a tvůrčí práce byly plné všeobjímající lásky ke světu. Bylo to, jako bych byla zamilovaná do všech a do všeho včetně stromů a keřů.
Žádné zkušenosti jsem dříve s překládáním neměla, i po šesti letech byla má čeština slabší. Potřebovala jsem velkou pomoc. Uvěřila jsem Anastasii, že skrze city a čisté úmysly člověk dokáže všechno. Druhou pomocí byla modlitba. U první knihy překlad začínal vždy ráno modlitbou. V duchu jsem říkala: Otče, pokud v této knize existuje pozitivní spojení písmen a slov, tak mi je prosím pomoz dostat do českého jazyka. A Otčenáš. Pracovala jsem deset hodin denně a nebyla jsem unavená, naopak mi přibývalo síly. Večer jsem vždy poděkovala a znovu Otčenáš. Tak vznikl první díl. Bylo v něm plno gramatických chyb.


Pomáhal ti někdo s překladem?
První pomocníci, kteří mi pomáhali převést text do srozumitelné podoby, aby český člověk všemu rozuměl, byli přátelé. Až potom jsem vyhledala redaktory a korektory. Kniha si vybírala redaktora. Zkusili to čtyři lidé a až pátá paní redaktorka, profesorka češtiny, se toho ujala. Zkoušeli to i ti, kdo se věnovali duchovní literatuře, například paní, která překládala Krišnu. Přečetla to a řekla mi, že patnáct procent je čistý text a zbytek potřebuje silně vyčistit, ale ona to nemůže dělat, omlouvala se.  Ona, která překládala Krišnu, nemohla najednou strávit dvě kapitoly – Mozek jako superpočítač a Létající talíř. Vůbec jsem se nezlobila, neurazila, mě to ani nebolelo. Měla jsem jakési vnitřní vedení a to mi říkalo – tato paní není pro Anastasii, ona by ji příliš čistila. Šli jsme dál. Takže tak vznikla první kniha.
Ovšem nebylo to pouhé bezmyšlenkovité nadšení. I v tom návalu tvořivého vzletu jsem velmi dobře hodnotila informace, které tam jsou, a věděla jsem, že nic podobného mezi nabízenou literaturou, kterou máme v knihkupectvích, není. Uvěřila jsem v pozitivní vliv kombinací písmen a slov, které jsou v knize zakomponované do textu. Věděla jsem, jak to působí na mě, jak to zapůsobilo na naši dceru, která po přečtení knih začala malovat, skládat hudbu, texty k písničkám. Nebylo toho mnoho, ale najednou člověk začíná tvořit. A dobře tvořit. Informace byly nevšední a v něčem i nové, možná staronové, možná právě z původních pramenů, o kterých Anastasia vypráví. Říkala jsem si, že když půjdu do nějakého velkého nakladatelství, tak se podívají na tuto knihu – nějaký ruský podnikatel, překlad neprofesionálky z Ukrajiny – zahodí ji a nebudou se tomu věnovat. Nebo naopak – dají ji nějakému redaktorovi, který „poničí“ ten text. K Anastasii jsem se chovala žárlivě a tak jsem se rozhodla, že tyto knihy nedám nikomu, pokusím se o to sama. A vesmír tomu začal napomáhat. Neříkám, že jsem nemusela nic dělat, nikdy to není tak, že někdo něco udělá za vás. Líbí se mi české přísloví Pánbůh má jediné ruce – vaše. Věděla jsem, že žádný nakladatel mi neporadí, jak mám vydat knihu. Pomoc ale přišla. Seznámení s lidmi, kteří se trochu orientovali v tisku. Měla jsem pouze padesát tisíc a na tisk jsem potřebovala sto třicet. Představ si, že to grafické studio, ta brněnská tiskárna, můj překlad vzala a knihu vytiskla.

Na dluh?
Ano, na dluh. Půl roku jsem ho vracela, ani jednou mi nezavolali, jestli už pro ně mám peníze. Nebyli to duchovní lidé, esotericky ladění. Byl to mladý, velice kultivovaný, etický podnikatel. V duchu jsem si říkala, že tohle je podnikatel třetího tisíciletí. On bez rozmýšlení vzal padesát tisíc, vytiskl mi knihu. Počkal klidně celý půlrok, kdy jsem mu splácela po dvaceti tisících.


Jaké další knihy máš ráda, jaké jsi přeložila a nakladatelství Zvonící cedry je vydává? Vážíš si jich stejně jako Anastasie?
V současné době máme za patnáct let existence pouze jednadvacet vydaných knih. Záměrně jsem je nedávala nikomu jinému do překladu, protože když knihu překládám, tak ji velmi dobře znám a vím, co lidem nabízím. Když se někdo ptá, co bych poradila z naší nabídky, tak říkám, že nesázíme na kvantitu, ale na kvalitu a v podstatě každá naše kniha vám něco dobrého dá. Jakmile cítím, že nějaká kniha ubírá člověku na síle tvůrce, uvádí ho na vedlejší kolej, tak potom tu knihu nevydám.
Vážím si všech našich knížek, které jsem přeložila, na některých se podílela i dcera, která překládá profesionálně. Překládala a vydávala jsem je s čistými úmysly, že alespoň v něčem lidem pomohou, že rady a informace v těchto knihách nejsou v rozporu se životem. Nehodnotím je ale tak jako Anastasii, a kdyby mě životní situace nedonutily pátrat dál a knihy nepomohly především mně, možná bych je ani nevydala. Například kniha pro ženy – Jsem žena od Galiny Šeremetěvové. Musela jsem v tom „neviditelném“ souboji vydavatelů zaujmout správné stanovisko, kdy třeba jeden vydavatel ze Slovenska využil můj překlad asi tří knih při překladu do slovenštiny stejného autora. V jednu chvíli mě to bolelo, cítila jsem se zneužita. Autor je muž, slovenský vydavatel je muž a ty jsi žena. Ani nevzali ohled na to, že jsi žena! Pomohla mi tehdy kniha Jsem žena, krásně mi vysvětlila rozložení mužsko-ženských energií a pocítila jsem, že nemám jít do souboje s tímto mužem, nakladatelem, nebudu ho dávat k soudu, aby nějaká odborná komise řekla ano, porušil autorská práva. Rozhodla jsem se tu energii využít tvořivě, ne na souboj. A vložila jsem ji do knih od ruské psycholožky Galiny Šeremetěvové.
Když jsem začala vydávat Anastasii, nebylo ani pomyšlení na nějakou jinou literaturu, byla tam jen snaha, aby se o knihách dozvědělo co nejvíce lidí, aby vyvolávaly ve čtenářích stejné pocity jako u mě, aby v nich odhalovaly talenty a schopnosti, aby si lidé uvědomili, že člověk je vládcem této planety a že má plnou svobodu, nejsou žádné zákazy. Jenže pozor, svoboda není všedovolenost, svoboda především spočívá v zodpovědnosti za své činy. Mohu si dovolit cokoliv, ale musím si být vědoma důsledku svých činů, v tomto spočívá svoboda.
Ještě v roce 2004 na setkání se čtenáři v Bratislavě, kdy bylo vydáno pouze prvních šest knih od Vladimíra Megreho, se mě ptali, zda uvažuji o vydání nějakých jiných knih jiného autora. Na to jsem jim tehdy odpověděla, že Anastasií jsem laťku nasadila tak vysoko, že teď mě jako vydavatele nebo pečlivého volitele informací, které nabídnu někomu jinému, nic neoslovuje. To jsem řekla v listopadu a v prosinci jsem byla donucena svou zdravotní situací sáhnout po knize Dohoda s nemocí od Valerie Sinelnikova. Podle návodu jeho knih jsem si díkybohu pomohla, a tak jsem začala tohoto autora vydávat. A nesmírně mě těší, že on je také čtenářem Anastasie a že má rodový statek.

Vladimír Megre píše, že některé pasáže měl doslova nadiktované a že musel přesně dodržet slovosled a použití konkrétních slov. Ty ses to pokusila tímhle způsobem přeložit do češtiny. Jak se s tím popasovali překladatelé do dalších jazyků, máš o tom nějaké zprávy nebo jsi nějaké knihy v jiných jazycích četla?
Neptala jsem se ostatních překladatelů, jak pracovali, ale vím, že překladatelé do slovanských jazyků mají výhodu. Občas v těch jazycích má jedno slovo stejný význam. Mně pomohlo i hudební vzdělání, protože obzvláště ve druhém, třetím a čtvrtém dílu, je text velmi rytmizovaný. Hudba mi napomáhala cítit rytmus a také to, že jsem nebyla zatížená českou gramatikou, já jsem ji jednoduše neznala. Znala jsem česká slova, ale ne český slovosled, což v tomto případě možná bylo dobře. Vidím slovosled ruský, cítím rytmus a vznikají slova a já je bez velkého přemýšlení píšu na papír. Teprve potom začala velice složitá práce pro redaktorku, která nejenže opravovala gramatiku, ale samozřejmě chtěla upravit i český slovosled. Nicméně ale cítila, že mi hodně záleží na nějakém rytmu. Vždy navrhla několik variant a řekla: přečti si to a zkontroluj tam ten svůj rytmus. Někdy jsem přijala její variantu nebo jsme vymýšlely dál nebo jsem se zeptala, zda to nemůžeme takto nechat. Občas mávla rukou a řekla – tak dobře.
Maďarská překladatelka, která ovládala pět dalších jazyků, měla u překladu do maďarštiny i můj český překlad. Byla to původem maďaro-slovenka. Měla ruský originál, německý překlad a český překlad a takto tvořila tu maďarskou variantu. Řekla mi: Valentýno, máte velkou výhodu, váš překlad je nejblíže k originálu, protože je to slovanský jazyk.

A co anglický překlad?
To vím od další překladatelky, která ovládá velmi dobře angličtinu. Překlad, který vznikl v Americe, a překládal jej velmi nadaný básník, Američan, je údajně velmi zdařilý. Rusko se také rozhodlo přeložit knihy do angličtiny samo, ale recenze mluví o tom, že tento překlad je slabší.


Setkala jsem se nejen s příznivci Anastasie, ale i s množstvím lidí, často z řad intelektuálů, kteří jsou proti těm knihám extrémně zaujatí. Duchovní literatury je přece tolik a nikdo se neposmívá Louise Hay nebo Celestýnskému proroctví, nevím o tom, že by byla proti těmto knihám vedena tak štvavá, zesměšňující až nenávistná kampaň. Proč má tolik vzdělaných a chytrých lidí s Anastasií takový problém?
Napadá mě několik příčin. Zřejmě jsou knihy od Vladimíra Megreho něco skutečně velmi hodnotného, co má doopravdy sílu vrátit člověka člověku. A jelikož tomu tak je, tak ta opoziční strana, které říkáme temné síly, pracuje na maximum, aby to člověku neumožnila. Je to prostě boj o člověka, proto neodsuzuji intelektuály, kterým se zdá, že je to fikce. Možná kdyby autor neříkal, že je to reálná situace ze života, tak by to každý vzal jako něco vymyšleného, jako krásné čtení. Ale autor stále po dobu více než dvaceti let tvrdí, že Anastasia je reálně žijící člověk s nesmírnou láskou v duši, k nám, k lidem, s velkou logikou, a že většího filozofa nepoznal ani v dějinách. Možná proto vzniká nepochopení. V podobě těchto knih máme něco velmi závažného a něco velmi hodnotného, není to jenom čtivo, nejsou to jenom knihy. Další příčinou nepochopení nebo nepřijetí některých lidí může být toto: kdyby lidstvo nemělo tu velkou pýchu a mělo čistší úmysly, bez problémů bychom to přijali. Hodně jsem o tom uvažovala, hodně. Možná po celou tu dobu patnácti let, co vydávám Anastasii. Stále ještě jsou tu otázky – je to pravda? Existuje? Neexistuje? Lidé v dnešní době přebývají v tak velkém shonu a jsou mediálně natolik zpracovaní, že více věří tomu špatnému než dobrému. I když čteme kvanta duchovní literatury, kde se o podobných schopnostech jako u Anastasie píše, tak u ní tomu nechceme uvěřit! Protože tam je to v knihách a tu se tvrdí, že je to v realitě, že je to v životě. Anastasia tu ale není proto, aby někoho udivovala svými schopnostmi, ona stále v každé knize, při každém rozhovoru s autorem tvrdí, že to je jednoduché, vždyť tyto schopnosti má v sobě každý člověk. A teď vzniká otázka, proč nechceme stoprocentně přijmout svou sílu, sílu své mysli? My o tom čteme, utváříme svůj život podle svých názorů, ale nechceme to plně přijmout. Spíše souhlasíme, že člověk je Boží otrok, že abych komunikovala se Stvořitelem, tak musím mít řadu pomůcek, omamných látek, prostředníky a tak dále. Proč to nejde jednoduše přímo? Přes tu Boží částečku, kterou v sobě máme každý?
Lidem tyto knihy vadí podvědomě i proto, že kdyby uznali, že Anastasia existuje, museli by souhlasit se všemi návody a myšlenkami v knihách. Oni s těmi myšlenkami jakoby souhlasí, ztotožňují se, protože ona nenabízí nic trestuhodného. Jenže tím, že nesouhlasím s její existencí, mohu si ponechat způsob života, který mám. Jsem například duchovní učitel. Když budu souhlasit s tím, že ty neuvěřitelné schopnosti má každý, tak nebudu mít koho učit. Pokud vlastním velký koncern, který vyrábí pesticidy, a budu souhlasit s tím, že příroda, planeta Země, je živý organismus a není ji možno tak trýznit a ničit, jak to děláme, tak potom budu muset zítra ten koncern zavřít. A co já budu dělat, co dál? A tak je to s každým. Jednodušší je říct, že je to fikce, a tím pádem i její myšlenky odsunout.

Ale i lidé, kteří s tím souhlasí a snaží se žít podle zásad a myšlenek, které Anastasia nabízí, stále žijí třeba ve městech, jezdí autem, nakupují zboží v obchodech, chodí do zaměstnání. Ať chtějí nebo nechtějí, znečišťují více nebo méně Zemi, jsou příčinou dějů ve společnosti i v přírodě, které nejsou úplně v souladu s myšlenkami v knihách. Anastasia říká, že není třeba, abychom všichni odešli do tajgy, ale navrhuje, abychom vyčistili města, která jsme zaneřádili. Že i ve městech se dá žít hezky, čistě a v souladu s okolním prostředím. Jak si má počínat člověk, který souhlasí s myšlenkami Anastasie, ale nechce nebo nemůže odejít do tajgy?
Do tajgy rozhodně odcházet nemusíme. V třetí knize je kapitola Máme všichni odejít do lesa? Ne, nemáme. Ale musíme vyčistit místa, ve kterých žijeme, prostředí, kde jsme teď. Ale právě to se nám nechce. Nemluvím o menšině lidí, kteří se v rámci možností snaží k přírodě chovat uvědoměle, mluvím o kritickém množství, o těch jedenapadesáti procentech. Když to pochopí, i ve městech se dá mnoho udělat. Většina lidí si neuvědomuje, že planeta je náš domov a je uspořádaná podle určitých zákonů a ty, ať je respektujeme nebo ne, víme o nich nebo nevíme, jednoduše jsou a fungují. Jsou geniální a neměnné. My to nerespektujeme, vymysleli jsme si ekonomický progres. Energii své mysli odevzdáváme státnímu rozpočtu, schodku, ekonomickému růstu a tak dále, ale když popřemýšlíme, co to je – jsou to uměle nasazené hodnoty, vymyšlené. Vždyť planeta, příroda, existovala i bez toho. A tento ekonomický progres a období technizované společnosti ničí naši Zemi, náš domov. Znovu. Kdybychom to uznali ve velkém, na státních úrovních, musíme překopat celé fungování lidstva na Zemi. Je složité udržet stát nějak pohromadě i v těch zaběhlých kolejích, které jsou. Anastasia nám podává informaci v ideálu, zřejmě v tom původním stavu, tak, jak to bylo od začátku, od Stvoření. My už jsme hodně, hodně daleko. Než se vrátíme k těm původním pramenům, a to jednoznačně bude, ať to někdo chce nebo nechce, protože v tom je naše záchrana, bude to ve fyzické rovině nějakou dobu trvat. Ale i samotná ta proměna je krásná.


Valentýno, věříš v dobrý konec, že se vyvine všechno k dobrému? Že zvítězí síly světla nad silami temnoty?
Nejen že věřím, já vím. Ony už vítězí. První kniha v ruštině vyšla v devadesátém šestém roce, to je téměř dvacet let. Kdybychom se rozjeli do Ruska, viděli bychom, jaké množství rodových osad vzniklo na základě informací z knih Vladimíra Megreho. To už je realita, to jsou pevné, zdravé klíčky, které už dávno vyrašily. Ještě nejsou vidět, ale je jich jen v Rusku více než 200. Další jsou v Bělorusku, další na Ukrajině. Mnoho z toho, co předpověděla Anastasia, už se uskutečnilo. Vždyť ještě v prvním dílu říká, že knížka se bude rozlétat mezi lidmi a vyvolávat v nich světlé city a tvůrčí nadšení. Už asi patnáct let existuje ruská kniha V paprscích Anastasie zní duše Ruska, která čítá pět set stránek básní, písní a obrazů od obyčejných lidí, kteří si přečetli tuto knihu.

Začalo se zespoda, obyčejní lidé začali budovat rodové statky a rodové osady, ale aby změny nastaly globálně, je patrně třeba, aby se to dostalo ke státotvorným silám, aby to uznali politici. Pořád to ještě asi není dost.
Ono to jen tak vypadá, že to není dost. Zdánlivě ano, ale v Rusku od roku 2013 oficiálně existuje politická strana s názvem Rodná strana, o které se zmiňuje Megre v knihách. Rodná strana prosazuje myšlenku rodových statků právě v té podobě, v jaké je popsána v knihách. Co víc – Bělgorodská oblast na západním okraji Ruska, která hraničí s Ukrajinou, už před několika lety přijala zákon o rodových statcích, o rodových osadách. Přidělují lidem hektar půdy a obyvatelé žijící v rodových statcích mají velkou podporu vlády ohledně komunikací, vodovodů, kanalizací, elektrických sítí a podobně. Gubernátor této oblasti si přečetl knihy Vladimíra Megreho a stačilo jen šest hodin strávených s autorem knih, aby v roce 2014 uspořádal velký mezinárodní festival Zvonící cedry Ruska. Tyto informace si každý může získat. Tedy ano, zdánlivě je to zatím málo, protože tento zákon ještě Rusko nepřijalo na federální úrovni. V tuto chvíli probíhá velký boj temných a světlých sil, protože kdyby Rusko přijalo na federální úrovni zákon o rodových statcích v jiné podobě, než je v knihách, tak potom i ta Bělgorodská oblast se bude muset podřídit federálnímu zákonu. To by byla škoda. Nicméně si myslím, že to v energetické podobě existuje. Náš dnešní systém, který se usilovně snažíme zachránit a nějak vylepšit, což chápu a rozumím tomu, občas je mi líto našich politiků, protože jsou mezi nimi velmi schopní lidé, kteří odevzdávají vzácnou energii, svou životní energii, energii své mysli do regresivních procesů, ten systém končí. Vítám proto každou myšlenku šíření knih Vladimíra Megreho nebo šíření těchto myšlenek, konceptu rodových statků. Každá kapka, každý krok směrem k dobrému, je jedině plus.


V Rusku jsou tedy rodové osady s rodovými statky na hektarech půdy, které nejsou darované státem, ty pozemky si lidé museli koupit?
Myslím si, že ve většině případů si půdu koupili, někteří ji mají pronajatou na čtyřicet devět let. Lidé si kupují půdu proto, aby ji mohly podědit jejich děti. Je to důležité, když tvoříte rodový statek pro své pokračování. Úplně jinak se vám bude tvořit, když budete vědět, že přijde doba, kdy na pozemek někdo vjede traktorem a všechno zruinuje. V Bělgorodské oblasti si lidé půdu kupují.

Putin rozdal nějakou půdu na ruském Dálném východě, je to podle tvého názoru populistický krok?
Nevím, jestli konkrétně Putinův, spíš si myslím, že v tom kraji je také gubernátor, který přišel za prezidentem s touto myšlenkou. Zde je neomezené množství volné půdy, která leží ladem, a je tam velmi krátké léto. Takzvaný pilotní projekt na Dálném východě postrádá základní principy Anastasiiny myšlenky o rodových statcích. V roce 2015 gubernátor Sachalinské oblasti předal čtyřem farmářům certifikát na získání 1 ha půdy pro podnikatelské účely. Pozemky se poskytly na pět let. Pokud se budou využívat podle předurčení, po uplynutí pětiletého období přejdou do vlastnictví těchto podnikatelů. V případě, že dotyční své záměry nerealizují, stát jim půdu zabaví.


Prezident Putin se brání myšlence rodových osad nebo je tomu nakloněn?
To je jen můj osobní názor, třeba se mýlím. Mně se zdá, že on je ve víru určitých událostí a ty ho do sebe vtáhly natolik, že nemá prostor ve své mysli přijmout i tuto myšlenku. Určitě o tomto jevu ví, minimálně jeho poradci. Možná že přijde taková doba, kdy právě Putin podepíše zákon o rodových statcích, a že to bude velmi rychle, jakoby znenadání, stejně jako se to stalo s rozpadem Sovětského svazu. Protože tam fungoval obraz, stejně tak i tu obraz rodových statků žije již dávno, je velmi silný a je podpořený miliony lidských myslí a duší.

Co by to znamenalo pro zbytek světa, kdyby takový zákon v Rusku prošel?
Nastala by kvalitativní proměna a významný krok k tomu, aby Země získala zpět své původní kvetení, když to řeknu takto poeticky. Já bych si přála, aby první byla Česká republika, vážně bych si to přála, upřímně. Nicméně vím, že naše zem je malá, a jestli se to stane v malé zemi, bude se o tom sice povídat, ale energetická síla nebude dostatečná, aby zapůsobila na celý svět. Kdežto Rusko je velká zem a Rusové k této myšlence mají nejblíže, jednak proto, že knihy vznikly v ruštině, zadruhé proto, že autor se často obrací na Rusy, zatřetí proto, že Anastasia ve své mysli toto vyprodukovala a i v knihách je psáno, že poprvé k tomu dojde v Rusku. Rusové mají vhodné podmínky, život v Rusku není tak komfortní jako tady, takže jsou nuceni a tlačeni k většímu přemýšlení o změnách a většímu rozhodování než my. Třeba nemají na vybranou. Lidé v ruských rodových osadách často říkají, že řešili otázku buď/anebo a zvolili rodový statek.

Valentýno, máš pocit, že Putin jako osoba je v současné době na straně temných sil?
To si takto natvrdo netroufnu říci, protože ta informace, která přichází k člověku přes média, je mnohdy zkreslená. I když třeba něco cítím velmi silně, tak vždy nějaké procento nechávám pro případ, že se mýlím. A mně to potom nevadí, že jsem se mýlila. Nelíbí se mi všechny Putinovy kroky, ale velmi dobře vím, že když se něco má odehrát, tak je úplně jedno, kdo to udělá. Jestli pozitivně laděný člověk, nebo negativně. Je důležité, aby se to stalo. Ani bych nebyla překvapená, kdyby se to stalo díky podpisu Vladimíra Putina.

Můžeš nějak definovat temné síly? Kdo je představuje? Je to technokratická společnost jako taková nebo jsou to konkrétní osoby?
Já bych řekla, že jsou to síly, které existují ve vesmíru.

Mimo člověka?
Mimo, řekla bych. Náš vesmír je komplexní a obsahuje všechny existující energie, jak kladné, tak protikladné. Je to součást existence, ty protiklady. V knihách Vladimíra Megreho si lze vygenerovat odpověď na tuto otázku. Kdo by chtěl tuto odpověď konkrétnější, hodnotnější, ať si přečte knihy, třeba v nich uvidí více než já. Rozhodně si myslím, že je to mimo nás a tyto síly nacházejí vhodné adepty i mezi lidmi. Třeba ten člověk i má pozitivní záměry, ale neuvědomuje si, že v tuto chvíli jedná negativně a v zájmu temných sil. Že jeho činy nejsou prospěšné pro život, spíš naopak.

Můžeme to nějak na sobě poznat, když jednáme v souladu s temnými silami nebo v souladu s těmi světlými?
Já si vždycky kladu otázku: je to prospěšné pro život? Napomáhá to životu na planetě? A tak poznám, jestli ano nebo ne.

Co třeba vědci, kteří vytvářejí geneticky modifikované organismy? Oni jsou přesvědčení o tom, že dělají dobrou věc pro život, pro lidstvo.
Oni dělají dobrou věc pro jakýsi ekonomický progres. Pro život ne, protože život to zabíjí.

To máš pravdu, souhlasím. Ale ten vědec, ten sám osobně má spíše zúžené vnímání, než že by z toho chtěl mít ekonomický prospěch. Vědci, kteří zkoumají jednu oblast, se do toho mohou tak ponořit, že vlastně nevidí všechny důsledky svých činů. Zachraňují třeba lidi od smrti hladem a jim to jako zdůvodnění stačí. Věnují se konkrétnímu výzkumu, řeší vědecké problémy a nepřemýšlí nad tím, kam až to všechno může vést. Nemyslím si, že jsou to lidé, kteří jdou jen po zisku.
Také si to nemyslím. Oni se mýlí. Zachrání v tuto chvíli třeba lidské tělo, které nezemře hladem, ale za nějakou dobu v tomto těle zabíjí člověka, jeho podstatu. A to je vlastně totéž. Co bylo původně stvořené, existuje a funguje miliardy let. Nemusíme být až tak vzdělaní nebo rozumní, abychom pochopili, že přírodní mechanismy jsou geniální, že Země a vesmír funguje podle vyšších zákonů, které prospívají životu. Vždy se musím ptát: prospívá to životu?

Všichni víme, že vztah lidí k přírodě, k Zemi, se zhoršuje, ničení a znečišťování planety nabývá obludných rozměrů, ale přesto to stále děláme, všichni se na tom méně nebo více podílíme. Jsme čím dál bezohlednější a chamtivější. Podle Anastasie je to plán a dílo žreců, kteří si přejí, aby Bůh vystoupil ze své nestrannosti a zasáhl, aby popřel svobodnou volbu člověka, kterou mu dal. Pro mě je to nová myšlenka. Co pro tebe bylo v knihách nové a neznámé?
Pro mě byla nová myšlenka ta, že vesmírné energie chtějí poznat velkou sílu člověka, který je stvořen podle božího obrazu, poznat proces tvoření. A právě proto neviditelně vedou člověka k tomu, aby všechno pitval, rozebíral, řezal, ničil, právě proto, aby zachytily ten proces. Toto se mi líbilo. Anastasia zavádí úplně nové pojmy, které dříve nebyly v duchovní literatuře, nebo je neznám. Já znám, že člověk je otrok Boží, že je v hříchu zplozený a v bolesti zrozený. Znám to, že tento svět je pomíjivý a není třeba se o nic snažit, protože je to všechno marné. Sleduj tyto myšlenky: jsi otrok, nic nemůžeš. Je to tu všechno marné, život je jinde. Ubírají na síle člověku-tvůrci. Dokonce i myšlenka, že sem přicházíme pro nějaké studium, abychom se mohli znovu vrátit k Bohu. Když uvažuji na toto téma, tak si říkám – ale vždyť my jsme přišli od Boha, tak jaký smysl je v tom, abychom přišli a znovu se vrátili, vždyť jsme tam mohli zůstat. Anastasia tu odhaluje něco nového – že ten věčný život a ráj není někde, on je tu. A že Země je výtvorem Boha, to nejlepší, co dokázal. Co ten vesmírný rozum, ta geniální síla dokázala v návalu nadšení zplodit. A vrcholem toho tvoření byl jeho syn a jeho dcera, kteří mají stejné schopnosti jako Otec, možná ve zmenšené podobě. To je další nová informace. Od toho je Anastasia, aby probudila člověka a dala mu konečně možnost nejen o tom číst a pochopit to, ale procítit svou sílu. Pokud uklidíme tady a zmírníme naši pýchu, budeme mít čisté úmysly, můžeme časem vytvořit jiné planety, jiné galaxie, stejně krásný život někde, jako je u nás.


Žít podle návodů a doporučení duchovních autorů a knih je často velmi těžké. Je nemožné pro většinu lidí žít jako Don Juan, je nemožné žít jako Milarepa. Anastasia nám jednoduše ukazuje, že takhle můžeme žít všichni, že nepotřebujeme zvláštní schopnosti, nepotřebujeme odejít do pouště, nepotřebujeme požívat psychotropní látky, nemusíme odejít od svého života, nemusíme se zříci rodiny a vztahů s lidmi, ani své práce. Nemusíme opustit lidskou společnost. Tohle všechno můžeme dělat při normálním rodinném životě, nic nemusíme opouštět a ničit.
To znovu svědčí o genialitě Stvořitele, který od prvopočátku všechno dal člověku. My už nemusíme o nic žádat. Bylo by dobré, kdybychom si to naplno uvědomili, abychom nemuseli od rána do večera, teď to přeháním, samozřejmě, stále prosit – dej, pomoz, zachraň, zařiď, dej, pomoz, zachraň, zařiď... Je nám odevzdáno od prvopočátku všechno. Krásný domov, planeta Země, na které můžeme žít, která překypuje hojností, byť ji ničíme už tisíce a tisíce let. Ona stejně stále překypuje hojností. Člověk, který žije v podmínkách panelového bytu, si to velmi těžko uvědomí, panelový byt představuje nepřirozené podmínky existence člověka. Dále práce, která ho nebaví. Vrátí se domů, zapne televizi, mediálně zpracovaný na maximum, nemá možnost cítit sám sebe ani nemá prostor. Proto snadno uvěří v chudobu, v to, že musíme šetřit, že musíme vést boj o energie, o prostředky, o suroviny, o peníze, má strach z nedostatku. Naproti tomu člověk, který žije v přirozených podmínkách, dokonce vám stačí menší zahrada, snadno pocítí, že vesmír je tak hojný. Když chodím po své malinké pražské zahrádce, přemýšlím, že co my lidé máme dělat s tím přebytkem, který nám dává příroda. Já tuším, co si teď myslí lidé, kteří čtou tyto řádky, ale vysvětlím to. Každý rok, když přesazuji jahody a chodím mezi sousedy nabízet sazenice a vidím, že už je nikdo nepotřebuje a musím je hodit do kontejneru, do kompostovače, tak si říkám, co vůbec má člověk udělat, jestli se to všechno začne na maximum množit? Každá bylina, každá rostlina, vždyť my toho tolik ani nepotřebujeme. Nebo například rajčata. Jeden povedený keř vám vyprodukuje 30 – 50 krásných plodů. A v každém je 30 – 50 semínek. To už na budoucí rok máme 900 – 2 500. A teprve tehdy si uvědomím tu bezmeznou hojnost, která byla naprogramovaná, vymyšlená už v počátku při stvoření. Pokud bychom tvrdili, že nám Pánbůh něco nedodal k naší šťastné a zdravé existenci, tak bychom se mu hodně rouhali a byla by to velká nepravda.


Proč si myslíš, že to ničíme, kde je ta příčina?
Z velké části proto, že si to neuvědomujeme. Většina lidí přebývá v tom strachu, který na ně plyne z televize, z mediálních prostředků.

Ale my jsme začali ničit dávno před vznikem televize.
V určitém období dějin zasáhla člověka energie ničivé mysli, o tom také mluví Anastasia. Já si ale myslím, že není třeba ztrácet moc energie, abychom se dopátrali, kde a jak to vzniklo, byť by to možná pomohlo. Nám v tuto chvíli více pomůže to, když zaměříme své myšlenky na způsob, jak to neutralizovat, jak máme totální ničení svého domova, přírody, Země, zastavit. Jak Zemi očistit a navrátit jí její původní podobu. Nápověd je v knihách několik. Napadá mě například kapitola Nevstupujme s ní do intimního kontaktu ve čtvrtém dílu Stvoření. Má se na mysli energie ničení. Je to neuvěřitelná rada. Co se stane, když si to ženy přečtou a vezmou si to k srdci a přestanou vstupovat do intimního kontaktu s muži, kteří ničí život? Kteří jsou zaměstnáni v ničivém průmyslu, vyrábějí jedovaté chemikálie, pesticidy, vyrábí zbraně, chodí se zbraněmi, válčí. Anastasia vysvětluje, že žena je rodička, je množitelka, která svým tělem dává další život, skrze ni jde pokračování lidského rodu. Pokud ona do sebe vpustí energii ničení, což se stává v okamžiku intimního kontaktu s mužem ovládaným energií ničení, zaručeně porodí a bude plodit další ničitele. My to ale nechceme přijmout, chtěli bychom žít dobře, chtěli bychom být šťastní, ale abychom nemuseli příliš měnit to, co už je zaběhnuté. Je tam přirozený strach, ne úplně čisté úmysly a nedostatečná uvědomělost. Je to ale velká nápověda, dá se to provést, i když by podobný přístup vyvolal nějaké nepřijetí mezi lidmi, nicméně dopad by byl pozitivní. Prospělo by to životu.

Neumím si moc dobře představit, že by to vstoupilo do praxe.
Já si to dokážu představit, ale vím, že je to velmi těžké. Některé pudy v člověku jsou velmi silné.

To také, ale existují země, kde se nikdo ženy nezeptá, zda přijímá svého partnera o své vlastní vůli, muži si ženu berou, aniž by ji žádali.
Časem to dojde i do těchto zemí. Lidé se začnou vzdělávat, pracovat na své uvědomělosti. Jsou to přírodní mechanismy, které fungují. Donutí člověka, aby byl člověkem, aby se choval jako člověk.

Věříš, že se to stane ještě za našeho života, nějaké velké globální změny?
Mnohé už se děje. Na jaro roku 2017 plánujeme návštěvu Vladimíra Megreho v České republice a na Slovensku a já věřím, že doveze velké množství materiálu z ruských rodových osad. To už je realita.


Můžeš přiblížit osobnost Vladimíra Megreho? Jak na tebe působí, co je to za člověka?
Je to bývalý podnikatel, dnes je už jen spisovatelem. Je to člověk, kterého si moc vážím. On na to možná každý řekne: no ano, vydáváš jeho knihy, máš zájem, aby se prodávaly, tak si ho musíš vážit. Je to jasné. Není to tím. Mám i další autory a autorky. Chci znovu opakovat, že Vladimíra Megreho si velmi vážím. Znám ho osobně. Při prvním setkání v roce 2001, jakmile jsem ho spatřila, se v mém nitru zrodila myšlenka: tento člověk nemá pýchu. A to se mi nestalo nikdy předtím ani potom u žádného člověka. Vždy, když se s někým poprvé setkáte, tak máte nějaké myšlenky, pozitivní nebo negativní, to už je jedno. Ale nikdy se mi nestalo právě toto – tento člověk nemá pýchu. On se chová občas jakoby naivně, velmi jednoduše. I v knihách to tak zní, když popisuje všechno, i to, co by možná ani nemusel. Nebo podává informaci, která není v jeho prospěch. Nicméně já jsem pochopila tento mechanismus. Proč se v Bibli píše Buďte jako děti? Zdánlivá naivita je záchrana před pýchou. Přehnaná důležitost je vlastně ta pýcha, už v tom jedeme. Vladimír je velmi klidný, vyrovnaný v jednání, byť v knihách popisuje, že se rozčílil, protože ty energie v sobě má a myslím si, že v minulosti to uměl a praktikoval se svými zaměstnanci. Když byl tady v Praze, a pět dní jsme s ním trávili celá rodina, každý z nás byl okouzlený komunikací s ním a já už teď vím, alespoň pro mě je to kritérium, jak mám poznat duchovně vyspělého nebo moudrého člověka. Vedle něj je vám dobře. Po jeho boku se cítíte klidně. To se mi stalo také jen jednou, po boku Megreho. Mluví jednoduše, nenárokuje si nějakou velkou úctu.


Nepronáší moudra, že by chtěl poučovat?
On možná i pronáší velké moudro, ale není to tak podané a možná ani on sám to nehodnotí jako velké moudro. My jsme vinou své pýchy proměnili všechno v jednu velkou složitost.

V co věříš, Valentýno?
V život. V lásku. Ve věčnost života. Ve velkou sílu člověka, kterou má od Stvořitele. Když říkám, že věřím, tak jakoby to vím, vnímám to tak, že to vím. Jsou to určité axiomy.

Jak by sis přála, aby na tebe vzpomínala tvá vnoučata?
Přála bych si, aby na mě, a v této souvislosti i na mého manžela, vzpomínali jako na zakladatele krásného rodového hnízda, které pro ně bude domovem, jejich malinkou vlastí, a do které mě jednou pozvou a narodím se tam jako vnučka svého vnuka nebo vnukem své pravnučky. Přála bych si ještě s nimi na tom místě pracovat.

Mnoho věcí jsme nestihly probrat a já doufám, že ještě někdy budeme mít příležitost pokračovat v rozhovoru. O poničených vztazích mezi mužem a ženou, o energiích lásky, o prostoru lásky, o výchově dětí. Moc ti, Valentýno, děkuji a přeji ti mnoho tvořivých sil a štěstí.


Knihy o Anastasii a další knihy nakladatelství Zvonící cedry si můžete objednat zde.

5 komentářů:

  1. Rozhovor se mi moc líbil a těším se na jeho eventuelní pokračování. Možná i za účasti Vladimíra ?? :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Valentýnko milá, děkujeme, za Tebou vložené krásné energie a myšlenky.
    Pavla a Luboš, tvůrci rodového statku.

    OdpovědětVymazat
  3. Jmenuji se Andrea Suzi, já jsem tady dát trochu svědectví, jak jsem znovusjednotit se svým přítelem zpět. můj přítel a já jsme byli rádi, pokud bych mohl říct, a nikdy jsem si myslel, jsme se rozešli. Když jeho bratranec zemřel při tragické autonehodě Vrátil se Philippine po dobu jednoho týdne, aby se svou rodinou. Nemohl jsem jít Protože jsem byl ve středu zábavné ven z města pro mou práci. Nezdálo se rozrušil jsem nemohla jít, tak jsem ho nechal být. Další věc, že ​​vím, že znovu připojit se starým přítelem ze střední školy dělal on měl zamilovanost lety a Začali muset záležitost! Neměl jsem ponětí, co to děje až do jednoho měsíce poté, co se vrátil z Philippine.He pokračoval být s ní a já viděl, až jsem chytil ho testovat ji na jednu noc. konfrontoval jsem ho a on mi řekl pravdu o tom, co se stalo. Rozešli jsme se a šli každý svou cestou. Ani jeden z nás bojovali o našem vztahu. Byl jsem naštvaný a nerozhodl být rozrušený o tom a jen držet ho v pohybu. Potom asi po měsíci nemluví s ním jsem se stal smutný. Chtěl jsem, aby mi řekl, že jsem chtěl být se mnou a ne s ní. Volám do mého starého přítele, a ona mi řekla, aby si nedělal starosti, a ona mi dát tento kontakt otce e-mailový kouzlo lásky, okamžitě jsem se obrátit na muže a řekl mu všechno můj problém se svým milencem, aby projít měsíc, a on odpoví a řekl mi, že na starosti a slibují, že pomůže ven.
    během příštího týdne, mě totálně pomohl! Hej, co mohl, aby ho, aby mi chybět hodně místa, kde se chtěl znovu vrátit ke mně. Měl hodně lítosti a cítil se špatně za to bojovat, aby mě a pro podvádění na mě vůbec. se vrátil a omlouváme se mi za všechno, Cení si náš vztah mnohem více a jsme spolu šťastní teď! Proto můžete dostat své milence zpět s pomocí tohoto otce zavolal Dregbo, kontaktujte jej přes své soukromé e-mail: dregbosolutioncenter@gmail.com a získat své štěstí zpět.

    OdpovědětVymazat