ZLATKA CHLUPOVÁ

Zlatka prožila těžké období, její manžel František zemřel na rakovinu a ona mu do poslední chvíle stála po boku, byla u něho. Z temného a smutného období ve svém životě se ale dokázala dostat a dnes o sobě říká, že je šťastná. Jsem moc vděčná, že mi dala takovou důvěru a odhodlala se svěřit mi tak těžký a velmi osobní příběh. Doufám, že její slova mohou pomoci lidem, kteří procházejí nebo prošli podobnou zkušeností.

Zlatko, já bych se ráda dozvěděla něco o změně v tvém životě. Co způsobilo, žes změnila nejen stravování, ale celkový přístup k životu. Sama říkáš, že za tím stála smrt tvého muže Františka v roce 2012. Jak to všechno vlastně začalo?
Už rok před smrtí se začal zavodňovat. Otékaly mu nohy, a co vypil, to v něm zůstávalo. Jednou v létě se vrátil z práce a přišel domů úplně oteklý. Vyděsilo mě to a řekla jsem mu, aby se schválně zvážil. Místo osmdesáti osmi jako obvykle měl sto pět kilo! Bylo jasné, že má v sobě vodu. Zavolala jsem záchranku, odvezli ho a domů se vrátil s diuretiky. A doktorovi se nezdála jeho játra, že by si je měl nechat důkladně vyšetřit. Fráňa byl na sebe opatrný, hlídal se a tak nedokážu pochopit, že ho neposlechl. Měl také špatné srdíčko, fibrilaci síní a na to bral nějaké léky. Od začátku našeho vztahu měl vysoký tlak. Postupně se to nabalovalo. Já jsem se mu do toho nikdy nepletla, jaké bere prášky, on si myslel, že dělá správně, že je to dobře, že ho to udrží déle při životě. Chtěl tady být co nejdéle s námi, protože nás měl rád a my jeho. Já si osobně myslím, že už měl tolik prášků, že rakovinu jater mu způsobily ty prášky. Až když jsem se po jeho smrti probírala jeho papíry, našla jsem poznámku o jeho játrech.

To je docela pravděpodobné, protože játra zpracovávají všechny léky.
Ano. Na noc si bral prášky na spaní, já mu kvůli tomu nadávala. Říkala jsem mu, že to jsou ty největší dryáky. Viděla jsem, jak spí vedle mě, jak je úplně mrtvý, nešlo ho probudit.

A jak to bylo dál?
Tohle byl první příznak, řešil to jako obvykle, chodil po doktorech. Bral Walfarin, u kterého musíš chodit na nějaké kontroly, a dávky mu neustále zvyšovali.

A to je na co?
Na ředění krve. Taky pěkné svinstvo, to jsem zjistila až potom. Když bral Walfarin, nesměl zeleninu. A nadával mi. Přišel třeba od doktora, že má špatné výsledky, že mu dávám hodně zeleniny, že ho do toho nutím. Říkala jsem mu, že to není pravda, že je to pořád stejné jídlo, že to není zeleninou. Když pak měl tu příhodu se zavodněním, bylo mi to už divné a říkám: Fráni, tady je někde něco hodně špatně. To není žádnou zeleninou, tobě prostě v těle něco nefunguje! Doktorka ho uklidňovala a pořád jen přidávala léky. To bylo v červenci a v prosinci už jsem viděla, že žloutne.

A lékaři na to nepřišli?
Ne. Vůbec ne. Když jsme byli v přírodě a chodili po lese, nebyla na něm vidět žádná únava. Úplně tam ožil. Ale všimla jsem si, že začal usínat u televize, což se nikdy dřív nestalo. Začal mít poprskané žilky ve tváři. Naléhala jsem na něho, aby to s lékaři pořádně probral. Ale bylo to pořád to stejné. Pane Chlup, co byste chtěl, vždyť už nejste nejmladší.

Takže na žádném jaterním vyšetření nebyl?
Ne, vůbec nešel na žádné testy. Akorát mu stále zvyšovali množství léků. V prosinci mu přestalo chutnat a to je poslední štace. Cokoliv jsem uvařila, u všeho frflal. To není dobré a to mi nechutná. O Vánocích to vyvrcholilo. Nemusela jsem vůbec nic vařit, Zbyňa odjel na chatu slavit s klukama, pro sebe jsem vařit nepotřebovala a Fráňa neměl chuť. Neměla jsem ani bramborový salát, nic. Jemu už nic nechutnalo. To už bylo na mě moc, tak jsem mu řekla: víš co? Po novém roce jdeš okamžitě k doktorovi do Vojenské nemocnice. A už se sebou něco dělej, protože toto není normální. Tobě nechutná a já ti pořád říkám, že jsi žlutý! A on tomu nechtěl věřit, ti chlapi jsou hrozní. Kde su žlutej? Aj už hubnul.

Bolesti neměl?

Ne, bolesti vůbec žádné. To jsem si ale sama později vydedukovala, poslední půlrok naříkal na kříž. Pořád jsem mu záda masírovala nebo ležel na masážních podložkách. Chodil i za mým kamarádem z tenisu, který je ortoped, co že prý má s těmi zády dělat.

Takže to nebyla záda, ale játra?
Ano, to byla játra. Jako voják z povolání chodil kamsi na obědy. Čtvrtého ledna jsem byla v práci a jemu ten oběd udělal nějak zle. A už sám viděl, že je to špatné. Šel rovnou do Vojenské nemocnice a tamodtud mi volal: Zlati, jsem v nemocnici, dovez mi věci. Asi mi něco našli. Nevím přesně co, ale nechali si mě tady. Zůstal tam a já jsem tam za ním jezdila.

To musel být pro tebe hrozný šok, ne?
Ještě jsme nevěděli, co to je. Vzali vzorky a na ty se týden čekalo. Pak to byl šok. Zavolal tam a řekli mu, že má zhoubný nádor na játrech.

Jak se chová člověk, který se dozví takovou diagnózu? Byl vyděšený nebo si to nepřipouštěl?
Připouštěl si to hodně. Uzavřel se, byl zamlklý. Někdy byl až zbytečně zlý, ale není se čemu divit. Přemýšlel, co bude dělat, co bude dál. Ale my se o tom nebavili. Protože já jsem se snažila s tím vrovnat po svém a on také.

Abyste si sedli a popovídali si o tom, to se nestalo?
Ne, říkali jsme, půjdeme tam a tam, uděláme to a to. Praktické věci. Snažila jsem se ho uklidňovat. Relativně nic ho nebolelo, fungoval. Byl ve Vojenské nemocnici, kde ho nějak léčili.

Podstoupil operaci, ozařování nebo chemoterapii?
Ne. Chodili jsme tam za jednou lékařkou, to bylo strašné. To byla nějaká onkologická poradna. Ale když jsem tam přišla, nevěděla jsem, jestli jsem někde v blázinci.

Jakto?
To ti byla doktorka, která tomu vůbec nerozuměla. Však víte, ne? Už vám to řekli, co to je? Ale my nevěděli nic! Nerozumíš těm názvům. Věděli jsme, že má nějaký nádor, že je zhoubný, ale jak je velký a co se bude dít dál, to nám nikdo neřekl. Přišli jsme tam s tím, že nám to vysvětlí, že nám dají informace a povzbudí nás. Těžká šlamastyka to byla. Řekla nám, že nás pošle na Žluťák, kde se všechno dozvíme.

A to je co?
Žlutý kopec, kde se zabývají rakovinou. Víš co je nejhorší? Že všude čekáš. Jdeš třeba na osmou hodinu a čekáš tam do dvou hodin. Člověk s takovou psychikou tam vidí ostatní lidi, kteří jsou na tom třeba už hůř, a on tam přijde nový. Mně nic nebylo a byla jsem z toho zdravotnictví v šoku. V takové malinké místnůstce, bohunická nemocnice je samé sklo, pere ti tam slunko na plné pecky. A teď je tam dvacet, třicet nahňahňaných lidí. Každý ty své problémy. Tam už trpěl, když tam měl sedět. Byl už tak hubený, že ho tlačily kosti. Ležel mi tam na klíně. Říkala jsem mu, klidně si lehni. Přitom tam měli pokoj, mohli říct, běžte si tam lehnout, jestli je vám špatně.

A na tom Žlutém kopci už léčili rakovinu?
Pořád nikdo nic neléčil, stále jsme jenom chodili! Takhle si nás posouvali sem a tam. Z těch dveří tam do těch dveří a zase do jiných dveří. Na Žluťáku byla příjemná paní doktorka, ta věděla, o co jde. Ale nikdo nám stejně neřekl, jak všechno bude, jak se to bude léčit, co nás čeká. Při rakovině jater se chemoterapie nedělá. Museli jsme do nemocnice do Bohunic.

A na tom Žlutém kopci se tedy děje co?
Tam dělají jiné zákroky. Tam operaci jater nedělají. Tím se zabývají v Bohunicích.

Takže prodělala operaci?
Když jsme tam byli poprvé a podruhé, nevšímali si toho, jak žloutne. Až teprve potřetí, po měsíci a půl, doktorka řekla, že budou muset operovat. Pokaždé mu vzali krev, ale když jsem upozorňovala na to, že manžel je čím dál tím víc žlutý, tak prý že ne, že je to dobré, prý je to ještě v pohodě. Operace se musí schválit. Mají různá sezení, porady s primářem. Vysvětlovala nám, že to není tak rychlé, že to není jak housky na krámě. Takhle s námi mluvila. Když napotřetí sama viděla, jak moc je žlutý, bylo poznat, že znervózněla. No nic, pane Chlup, uspíšíme to. Vyšetřili ho sondou, aby zjistili jak moc je to zasažené. Ukázalo se, že je to už dost špatné. Přišla jsem tam a chtěla jsem mluvit s doktorem, aby mi řekl, jak to vypadá. Sestra mě poslala na doktorský pokoj. Bylo tam pět nebo šest doktorů, řekla jsem jim, že chci vědět něco o panu Chlupovi. Jeden mladý, ani ne třicetiletý doktor vylezl ven do chodby. Tam byl normální provoz, chodili tam okolo nás lidi. Neřekl mi, pojďte si někde sednout, do nějaké místnůstky, kde by mi v klidu řekl co a jak. Ne, normálně na té chodbě na tebe vypálí: paní Chlupová, je to vážný, je to hodně vážný. Připravte se na nejhorší. Tohle mi řekl. Koukám na něho a říkám: jak špatné? No, zjistili jsme, že musíme udělat vývod a vykládal mi všechny ty sračky okolo toho. Aby mohl jíst, aby mu to nešlo do těla. Protože mu už nefungovala játra. A všechno, co tělo zpracuje a játra jinak vyloučí, jde přímo do těla. Ty tekutiny jdou všechny do břicha. Nejde to tam, kudy by to mělo jít. Byl tedy v nemocnici a já jsem byla doma. Každý den jsem za ním jezdila. A teď přemýšlíš, jedeš tím autem a přemýšlíš, co udělat. Co dál? Oni to přece ví, ne?

Možná si myslí, že to vědí, ale někdy to vůbec nemusí být pravda.
Ale nikdo ti neřekne: Má tři týdny nebo dva měsíce.

To asi takhle přesně nevědí. Každý člověk je jinak silný, někdo může žít ještě půl roku a někdo umře za čtrnáct dní. Myslím si, že takhle přesně se to nedá říct.
Nakonec jsem si vzpomněla na tenisovou kamarádku, která dělá primářku na Obilňáku. Tak jsem jí zavolala a říkám jí: prosím tě, Dáši, já potřebuju jenom vědět, co se děje, co mu je. Mně nikdo nic pořádně nevysvětlil. Prý dobrý, Zlati, já to zjistím a zavolám ti. Ona měla v Bohunicích nějaké kamarády. Říkala mi, že i pro ni to je hrozně těžké, protože je to moje kamarádka. Já na to: Dáši, vyser se na to, řekni mi, co se děje, jakou má šanci? Jak tady ještě dlouho bude? S čím mám počítat? Vždyť já se taky musím nějak zařídit, ne? Prostě musím vědět, co se děje! A ona mi řekla, Zlatko, umře ti, prostě umře, nemá žádnou šanci, aby mu to tam opravili, aby se uzdravil. Vysvětlila mi, že se udělal ten vývod, aby mu odcházela voda z těla. Ta voda už nemá kudy odcházet, vnitřnosti jsou už úplně poškozené. Řekla jsem jí, že moc děkuju, že je jediná, která mi řekla, jak to je. Každý doktor nemá tu odvahu, aby si s tebou sednul a řekl ti pravdu. Hele, umře ti. Připrav se na to, že ti umře. Takhle ti to neřekne nikdo. Řeknou maximálně: je to špatné. Neřekla mi to ani ta hlavní onkoložka v Bohunicích, která se o něho starala.

Po tom zákroku byl doma?
Ano, udělali vývod a šel domů. Když jsme šli po operaci na kontrolu, tak onkoložka říká: No vidíte, pane Chlup, vypadáte pěkně, zabralo to, to bude dobré! Ale ona nevěděla, že já už to vím. A já na to: Tak co to tedy je, paní doktorko? Nebojte, to bude v pohodě, udělal se vývod a bude to v pořádku. A cítíte se dobře, ne? A on se opravdu cítil dobře. Tak jsem ju nechala. Pak se musel udělat nový zákrok, protože se mu to tam ucpávalo, musela jsem mu to proplachovat, každý den čistit, aby se to neucpávalo. Po tomhle druhém zákroku jsme tam zase šli na kontrolu a ona viděla, že jsem naštvaná. Řekla jsem jí: paní doktorko, byla bych ráda, kdybyste nám nalila čistého vína. Já to vidím špatně.

A on byl u toho?
Ano.

A věděl to, co ses dozvěděla od té Dáši?
Ne, nevěděl. Řekla jsem jí, že vím svoje, že jsem si to zjistila a že bych to ráda slyšela i od ní a kdyby to řekla i manželovi. Tak přiznala barvu, tak prý ano, nalejme si čistého vína, pane Chlup, co říkáte? Jste starý voják, paragán. Však jste v životě taky tomu tělu dal co proto. Neříkejte, že ne, že jste si neužíval. No, nikdo vám v tomto věku transplantaci neudělá. Koukám na ni a říkám, to si snad děláte srandu, ne? Tak nic, tak jdeme.  Ukončíme to a půjdeme domů. On pořád věřil, že se z toho dostane a teď teprve pochopil, že je konec. Říkám mu: hele, Fráninko, je to v prdeli, prostě mně odejdeš. Umřeš, nikdo tě nezachrání.

Tos mu takhle řekla?
Jo.

A co on na to?
Nic, koukal. Mlelo se mu to v hlavě, hleděl na mě. My jsme si vždycky všechno řekli naostro. Pravdu. Řekla jsem mu, že se k tomu musí postavit čelem. Že se od něj nehnu a udělám pro něj první poslední. Ale že s těmi doktory už nechci mít nic společného. Jemu začaly vypadávat zuby, všechno přestávalo fungovat. On začal šílet, že nebude moct kousat, že musí k zubaři. Ale on byl už jak věchýtek, na něho se každý díval, co tam vůbec dělá. Říkám mu, Fráni, zklidni se, podívej se, všichni tě už berou jako mrtvýho, vždyť to vidíš sám. To víš, že to vidím. Tak mě prosím tě netrap ještě chozením někde po zubařích a po takových věcech. Já vím, že ty se chytáš stébla, ale ber to tak, že jsme měli pěkný život, sedmadvacet let krásného života. Postav se k tomu takhle. Já se od tebe nehnu, tady s tebou budu a hotovo. Ale prostě už ty doktory necháme být. Vyprdneme se na to. Akorát když mu bylo hodně zle, když měl třeba nějakou infekci, tak jsme zavolali záchranku. On chodil, byl soběstačný, všechno. Ještě měsíc před smrtí, víš. Práci mám ani ne dva kilometry od domu, takže jsem sedla do auta, přijela, nachystala jsem mu oběd, počkala jsem, až to sní, uvařila mu čaj. Později když už nejedl, pil takové ty Nutridrinky, co dávají, když lidi už nemohou jíst, aby do těla dostal vitamíny a výživu. Lítali jsme po lékárnách a sháněli to. Viděla jsem, jak ho tahle nepřirozená strava úplně ničí. Hrozně ho to zahleňovalo a začal kašlat.

Mluvili jste o tom, co bude, až zemře?
Ano, o tom jsme se bavili až na úplný závěr.

Jak to snášely děti?
Hůře na tom byl Honzin, ten starší. Úplně zazmatkoval. Myslel si, že se bude muset o mě a o Zbyňu starat, protože Zbyňa ještě chodil do školy a nevydělával. Pořád říkal: mamko, já ti budu muset dát nějaký peníze. A já říkám: na co a proč? Vždyť my peníze máme, co blázníš? Bylo vidět, jak je vynervovaný a neví, co má říct. Protože byl nejstarší, převzal zodpovědnost za celou rodinu. Jezdil za mnou do práce, aby mě povzbudil.  Mamko, to bude dobrý, to bude dobrý, to se vyřeší. Klid, Honzine, ježišikriste, říkala jsem mu. Hovno bude dobrý, uvědom si, že umírá! Neříkej mi tady ty krávoviny. Pomůžeš mi tím, když mi nebudeš říkat, že to bude dobrý. To mi prosím tě neříkej, protože já vím, že umírá, chápeš? Postav se k tomu poctivě, je to v prdeli. Umře a hotovka. Já su člověk, který má rád realitu, pravdu. Nemám ráda, když mě někdo takhle blbě chlácholí. Já se z toho nezblázním, já se z toho nezhroutím, udělám pro něj první poslední, tak to tak ber a hlavně mě nepovzbuzuj těmahle blbostma. Ten to vzal tedy špatně, nebydlel doma a nevěděl, co se tam děje, jak to přesně vypadá.

Pro Františka samotného to muselo být velmi těžké.
Když mu řekli, že transplantovat játra mu nebudou, začal chodit po bytě a rovnal si svoje věci, dával to do pořádku. Měl takový kamrlík, fotokomoru, byl vášnivý fotograf. Tam měl všechno svoje. Foťáky, kamery, papíry, jeho soukromí. Tam mu do toho nikdy nikdo nelezl, nikdo nebyl ani zvědavý, na co, že? Jak se to dozvěděl, tak já jsem jednou takhle přišla z práce, Zbyňa byl už ze školy doma, otevřela jsem dveře a slyším, jak jsou spolu v tom kamrlíku. A Fráňa Zbyňovi říká: tady je tohle a tady je to a kdybys někdy potřeboval toto... Bylo po mně. To byla taková prda, Evi, to bylo neskutečný.

Kolik bylo tehdy Zbyňovi?
Dvaadvacet. A teď to buchlo. Musela jsem do kuchyně a jenom jsem řvala a řvala a řvala. Nemohla jsem se uklidnit. Do toho zvonili nějací příbuzní, že jdou na návštěvu. Zrovna do této situace. Musela jsem se omluvit, že nemohou jít dál. V tu chvíli se všechno spustilo, byla jsem nervově úplně v háji.

Co je na tom nejhorší?
Když vidíš, že se loučí. Že se loučí s vlastním synem.  To bylo nejhorší. Jinak jsem to zvládala. Druhá taková rána byla, když ho převezli z Bohunic do Vojenské nemocnice. Stěžoval si, že ho tekutina tlačí v břiše, že ho to bolí a ani dýchat že už nemůže. Prosila jsem, aby ho vypustili. To se napíchne injekce a pomaličku nechávají odkapávat tu tekutinu, kterou bys normálně vyčůrala nebo vypotila. Ale zároveň ti odkapávají všechno, co tě udržuje při životě. Vitamíny, minerály, živiny. Tohle když odpustíš, tělo chřadne a chřadne. Když ho vypustili poprvé, do týdne byl poloviční. Nikdo mi neřekl, z jakého důvodu to je. Proč tak náhle, během týdne, shodil. To mi řekl až jeho kamarád, který se náhodou přišel podívat. Měl manželku a ta mu takhle zemřela na rakovinu jater. Měla to stejně. Říkal mi, Zlatko, to nedopusť. Odpouštět jen po troškách! Jinak ti odejde za chvilku.

Takže to, co dostaneš do těla prostřednictvím stravy a vstřebává se to skrze tenké střevo do krve, zůstává v břišní dutině nebo pod kůží jako tekutina?
Ano, to ti jde třeba voda skrze kůži. Nemá to kam jít, játra nefungují. Všechno je to ucpané, tak se to tlačí jinudy. Všechno, co by jinak zpracovala játra, ledviny, slezina a já nevím co, nerozumím tomu, a šlo by ti to do krve a z toho žiješ. Mně ale nikdo neřekl, co to je, doktoři mi nic nevysvětlili. Je hrozné, když tě nechávají neustále v nevědomosti.

Přemýšlela jsi v té době nad nějakou alternativní léčbou?
V té době jsem se o nic takového nezajímala. Nic jsem neznala. Až když zemřel, začala jsem se dívat po internetu, protože jsem měla spoustu času. Četla jsem si různé věci a teprve pak jsem zjistila, že by se to bývalo dalo řešit i jinak.

Myslíš si, že by byla šance mu pomoci, kdyby se to začalo léčit v tom stádiu, když poprvé otekl?
Tenkrát ano. Ale já jsem mu do toho nemluvila, měl to všechno sám pod kontrolou. Pak jsem si to vyčítala, že jsem do toho měla zasáhnout, ale on by mě stejně nenechal. On byl silná osobnost, nenechal si do toho mluvit.

To musí každý člověk sám za sebe.
Ano, jistě. Až později byl apatický. Nechal to na mně. Říkal, že jsem jeho sekretářka v době nemoci.

Už neměl energii na to s někým se dohadovat?
Přesně tak. Nechal to na mně, věřil mi. Doktorka řekla, že nás pošle nás do Vojenské nemocnice. Přijeli jsme tam, dali ho na pokoj, kde leželi dva muži, a ti byli na poslední štaci. Jenom chrčeli. A oni ho tam dali mezi ně doprostřed. Jeden z nich za dva dny zemřel a druhý za čtyři dny. Zapomněli jsme špunty do uší, aby mohl spát. Prosil mě, abych mu je zajela koupit. Říkám, jo jasně, dovezu. Hned vedle teče řeka, šla jsem k ní, sedla jsem si pod stožár elektrického vedení. A já nebyla schopná se pohnout, jet do obchodu a pak zase zpátky tam za ním. Když jsem tam viděla ty lidi, mrtvoly a jeho s nimi. Prostě ne. Úplně jsem se sesypala. To bylo v půl čtvrté odpoledne. Seděla jsem tam, celá uřvaná, oči oteklé. Musela jsem počkat, až to všechno ze mě spadne a pak jsem zavolala Zbyňovi: prosímtě, přijď sem, já nemožu, mám tady auto, musíš mě odvézt, tata chce to a to, prosímtě kup mu to cestou a běž za ním do nemocnice. Já se tam nemůžu vrátit. Já se tam ten den už nemohla vrátit! Nezvládala jsem to nervově. Vadilo mi, že tam je. Musela jsem to vydržet a počkat, až ho zase trošku dají do latě, abych si ho mohla vzít domů. Zbyňa to udělal, odvezl mě domů. Druhý den jsem tam přišla za doktorkou, naštěstí tam byla konečně normální doktorka, příjemná. Všechno jsme si vysvětlily, o co jde, že už je v poslední fázi. Prý udělají to nejnutnější, aby mohl jít domů, protože já ho chtěla co nejdříve doma, nechtěla jsem ho tam nechat. A ještě ty sestřičky. Zavolal mi v deset hodin v noci, že na něho řve sestřička, že má strach. To je to strašné, že ti lidé, kteří to mají spočítané, ale ještě stále myslí, vnímají a fungují, leží v pokoji prakticky s mrtvolami. To je hrozná podpásovka. A pak na něj ještě sestřička ječí, že si stále něco vymýšlí, že pořád něco chce. Že ona ho bude navštěvovat maximálně dvakrát denně, že na víc nemá čas, že má hodně lidí. V tu chvíli mi Zbyňa povídá: pojď, jdeme pro něho, jdem pro něho! Ale dovnitř se v noci nedostanete, museli jsme počkat do rána. Ráno jsem tam šla a dozvěděla se, že má zánět a bere antibiotika. Jakmile je dobral, hned jsme si ho odvezli domů a už doma zůstal. Doktorka nám řekla, jestli chcete, aby v klidu doma zemřel, už žádného doktora nevolejte. Je to naprosto zbytečné.

Myslíš si tedy, že není horší ani tak ta nemoc samotná, s tou by se člověk vyrovnal, jako spíš přístup většiny zdravotníků a nemocniční realita?
Ano, ten přístup. Ta nemocnice, to mě velice zklamalo. V té době jsem byla fakticky šílený nepřítel zdravotnictví. Teď už jsem trošku klidnější, už se na to dívám trochu jinak. Ale i tak si myslím, že naše zdravotnictví je úplně v prdeli. Mám kamarádku, která pracuje v důchoďáku a co ta mi řekla za věci. Říkala, Zlatko, nediv se, oni zredukovali počet sester i doktorů a personál čelí šílenému náporu. Ona má třeba noční službu a sama pečuje o čtyřicet starých nemohoucích lidí. Ve dne jsou tam dvě. To se nedá zvládnout ve dvou lidech. Nakrmit, omýt, převazy, léky, stlaní a tohle všechno. Zaměstnávají se i lidé, kteří mají pouze ošetřovatelský kurs, ale musí dělat i takové úkony, které by měla dělat pouze vyškolená sestra. Jsou ve stresu a pak se takhle k lidem chovají. To mě obrovsky zklamalo.

Udělala bys dneska něco jinak?
Kdyby se třeba mně něco takového stalo, nechám se vyšetřit, abych viděla, co mi je, ale víc nic. Pak bych volila alternativní léčbu. Začala jsem už teď žít jinak. Změnila jsem stravování.

Až po Františkově smrti?
Ano, začala jsem přemýšlet nad tím, proč vlastně onemocněl.

A přišlas na něco?
Špatné jídlo představující zátěž pro organismus, pro tělo, jednoznačně. Dříve jsme jedli stejně jako všichni ostatní. Vepřo-knedlo-zelo, chipsy, salámy, limonády. Všechny tyhle věci.

Přemýšlela jsi někdy předtím o vegetariánství?
Vůbec ne. To byla pro mě úplně neznámá věc, nezajímalo mě to.

Bereš nějaké léky?
Žádné. Absolutně žádné, na nic.

A dříve jsi něco brala?
Jen když mě třeba bolela hlava. Atalargin.

Když jsi měla Františka ke konci doma, byla nějaká chvíle, kdys měla pocit, že to nezvládneš a chtěla zavolat sanitku?
V nemocnici mi poradili sociální službu, takovou poradnu, když jsem se ptala, co mě čeká a jak to budu zvládat. Kamarádka z tenisu, lékařka, obvoďačka, mi řekla, abych se na to vykašlala, že je to k ničemu, a poradila mi, abych ho dala do hospicu. Ale já ho nechtěla nikam dávat. Ona na to, že také chodí za pacienty domů. Přijdou, poradí, pomohou.  Našla jsem si na netu Alžbětinky, které jsou v Brně, a napsala jim. Přijdou jednou nebo dvakrát týdně do bytu, jak potřebuješ. Přijely hrozně milé holky.

To jsou jeptišky?
Ano, jeptišky, ale přišly v civilu. František byl ještě v pohodě, normálně mu to myslelo. Měla jsem strach, jak se on, voják, to víš, samozřejmě komanč, bude na ně tvářit. Směje se. Už měly přijít a já jsem byla nervózní. Sedla jsem si k němu na postel a říkám mu: Víš, Fráni, já už nevím, co bude dál a chtěla bych to vědět a tak jsem potřebovala poradit. Zavolala jsem do hospicu, jestli by někdo mohl přijít. Koukal na mě a povídá: JEPTIŠKY! Čeho já se dožiju! Směje se. Říkám, neboj, ona přijde v civilu. Přišla, a když nakonec odcházela, František úplně ožil. Oběma nám nalila tolik energie.

A čím?
Tím, že nám řekla, co bude, jak bude, víš? Přišla, chytla ho, bolí vás něco, pane Chlup? Nebolí? Špatně se vám dýchá? Tak dáme tady ten prášek. Teď to bude takhle, pane Chlup. Zvládáte to výborně. Tohle ještě musíte udělat a tohle ještě udělejte, já zase za týden přijdu.  Už jen tím, jakým způsobem s námi mluvila, ani nevím, jak bych ti to řekla. U postele měl pití, zvoneček. Ony nasadily úplně jiné léky, než dostal z nemocnice. V nemocnici z něj ještě chtěli udělat blázna, posílali nás na psychiatrii.

Opravdu? Proč?
To si ani nepřej vědět. Šla jsem tam sama a ta ženská to tak schytala. Já myslela, že je to sestra a ona to byla doktorka. Směje se. Vy si dovolíte takového člověka, který už sotva leze, zvát na psychiatrii? Co s ním tady chcete dělat, můžete mně říct? Transplantovat játra mu nechcete a co do něho chcete rvát? Nějaké oblbováky nebo co?

Asi aby byl klidný.
Ona říká: ale paní Chlupová, to se normálně dává. Já na to: já to vím, já to viděla tady v nemocnici, jak jste ho měli omámeného. Bylo zajímavé, že když jsem ho přivezla domů, byl úplně normální, mluvil se mnou, všechno chápal, chodil. Do poslední chvíle se o sebe staral sám. Když byl v nemocnici, byla z něho troska. Oni tě omámí, abys neotravovala. Sotva mluvil, nemohl artikulovat, měl úplně ztuhlou pusu, jak byl oblblý. Přijel Zbyňa, přijel Honza, nemohli tomu věřit, ptali se, co mu je. Druhý den ho viděli doma úplně normálního. Když jsem to takhle vykládala té doktorce na psychiatrii, tak mi řekla: Máte pravdu, já vím. Řekla jsem jí, nechte ho dožít normálního, ježišmarjá, nepotřebuje žádné prášky na oblbování. Já s ním potřebuju komunikovat. Když už ho tady mám jen pár chvil, chci si ho ještě užít a povídat si s ním. A ne mít doma ležícího, slintajícího magora. To mě šíleně vytočilo.

Takže jeptišky k vám chodily pravidelně?
Když jsem jim vykládala všechny tyhle peripetie, řekly mi, že mohou dělat většinu úkonů, které provádějí v nemocnici, například to odpouštění tekutiny. Škoda, že jsem to nevěděla, mohli jsme být ušetření toho přístupu.
Sedmadvacet let jsme leželi spolu pod jednou peřinou. A když jsme ke konci nemohli spát, povídali jsme si. Bylo pro mě strašně důležité, že byl se mnou, třebaže jsem věděla, že odchází. Že byl při vědomí a mohli jsme si povídat, pořád tu byl, pořád existoval! Nedovedl pochopit, že mi nevadí, ani když je v tomhle stavu, že pro mě je jeho přítomnost pořád důležitá, nabíjí mě energií. Pořád mám pro co žít.
Ten poslední týden musel Zbyňa zůstat doma, aby pomohl. František už nedošel na záchod sám, musel ho někdo podpírat. Já jsem pořád chodila do práce, abychom nezůstali bez peněz. Byla jsem třeba půl dne v práci, druhý den dvě hodiny, pak celý den, jak to šlo. Pořád nás ještě vnímal, ale přišel den, kdy mi Zbyňa volal, abych přišla dřív, jestli můžu, že je to špatné. Františkovi tekly sliny, už jenom tak koukal.

Myslíš, že rozuměl?
Ano, rozuměl, ale už nedokázal mluvit. Měl už toxiny z nádoru zasažený mozek.  Bylo vidět, že se ztrácí v realitě. Šestnáctého června měl Zbyňa svátek a odjel s klukama na celý víkend. František už nevnímal, jenom ležel a chrčel. Nic nejedl. Jenom ležel a nahlas dýchal. Čtyři dny. Modraly mu ruce. Volala jsem do hospicu a řekli mi, že manžel odchází. Lehněte si k němu a držte ho za ruku, rozlučte se s ním. Srdíčko mlátilo ostošest, to srdíčko, které měl tak nemocné, to jelo pořád na plné pecky, člověče. Člověk by řekl, že takhle nemocného člověka zabije infarkt, ale nic, to je obrovská vůle k životu. V neděli odpoledne přijel Zbyňa z chaty, tak jsem mu říkala: Zbyňo, tata umírá. Rozbrečel se. Tak jsme se u něho střídali. Chvilku ho držel on a chvilku já. Pak jsme si k němu lehli oba, každý z jedné strany a drželi jsme ho. Před půlnocí si šel Zbyňa lehnout do obýváku, protože v pondělí brzy ráno vstával do práce, aby si chvilku odpočinul. Bylo za deset minut dvanáct, taky jsem už byla unavená a tak jsem u něho dřímala. Najednou slyším tři hluboké nádechy a výdechy. Podívala jsem se a říkám si, už je to tady. Sáhla jsem na něj, byl pryč.

Cos udělala? Otevřela jsi okno?
Bylo otevřené, bylo to v červnu a v tu dobu bylo hrozné vedro. Vstala a šla jsem do obýváku za Zbyňou. Pojď, rozluč se s tátou, umřel. Zavolala jsem do hospicu, kde mi poradili, jak vyřídit formality. Přijela doktorka kvůli ohledání a pak se vyřizovala pohřební služba.

Myslíš, že trpěl?
Nevím. Nevěděl o sobě.

A co ty?
Je zajímavé, jak to tělo naskočí no nouzového režimu. Necítila jsem únavu, nevyspání, nic. Přitom jsem byla na nohou čtyřiadvacet hodin. V noci, pořád u něho. Bylo to stejné jako s miminkem, budil mě několikrát za noc. Zlati, hrozně mě svědí nohy, udělej s tím něco! Tak jsem namočila ručníky, zchladila, namasírovala. Za půl hodiny znovu. A ráno jsem šla do práce. Taky jsem podle toho vypadala. Ani jsem si to neuvědomovala. Kámoška, co mě potkala, se úplně rozbrečela. Zlatko, ty vypadáš! Jak vypadám, vždyť se směju, jedu, žiju, ne? Ale bylo to na mně vidět. Vnitřně jsem jela na atomové palivo, člověče. Přišlo to až po pohřbu.

Po pohřbu bylo nějaké krizové období, kdy ti plně došlo, že zemřel? Jak jsi prožívala smutek?
Ještě měsíc, dva jsi v takovém kómatu, jedeš pořád na to minulé. A když se to tak trošku srovná, uklidní, tak ti to najednou všechno dojde. Najednou ti vadí, že ho neslyšíš, jeho dech, jeho chrápání. Nemůžeš ho držet za ruku. Toto ti najednou dochází. Nemůžeš spát od půlnoci až do rána. Máš nastartovaný mozek a jenom meleš život. Co bylo, jak bylo, co bude. Přemýšlíš o všem. Jak dál? První dobrá věc byla, že Zbyňa udělal rekonstrukci pokojů. Nové podlahy, vymalovalo se. On si udělal nový pokojík, kde tata ležel. Koupil si novou postel, všechno staré se vyhodilo. Abychom zapomněli.

Tak tohle doporučuješ, když někomu někdo blízký zemře? Proměnit byt?
Ano, říká se, že se člověk má odstěhovat a pokud to nejde, alespoň změnit co lze. Musíš prostě udělat změnu. Nemůžeš zůstat tam v tom. Jeho oblečení jsem vyhodila hned, naházela jsem to do pytle a pryč s tím. Ale takové ty osobní věci, papíry, na to jsem sílu neměla. Čekala jsem třičtvrtě roku, než jsem se do toho pustila.

Řekla bys, že nejhorší je první půlrok? Nebo rok? Kdy se to začne zlepšovat?
Nejhorší je první půlrok. Ten další rok to ještě bolí, ještě tě dostává spousta věcí. Pokud chceš změnu a máš vůli se srovnat, tak to už bereš jinak. Už nemáš v sobě tu zlost, tu agresi, výčitky, kdy jsi na všechny naštvaná. Myslíš na to, jestli tys nemohla udělat něco jinak a lépe, jestli jsi nemohla pomoct dřív. Vyčítáš si sama sobě, žes něco zanedbala. Ale pak si řekneš, ježišmarjá, vždyť mu bylo sedmasedmdesát roků, co bys chtěla? Začneš myslet logičtěji. Říkáš si, ale Zlati, vždyť sis užila sedmadvacet let, co bys ještě chtěla? To se ti pořád honí hlavou, hledáš nějaké východisko. Nejhorší jsou ty první chvíle, zvyknout si na to ticho. Na to, že tam není. Umřelo mi hodně blízkých lidí, umřela mi máma, to jsem také těžce nesla. Ale když ti umře partner, je to síla. Protože to je člověk, který ví o tobě všechno. I ty nejintimnější věci. Všechno máte společné. A nejhorší na tom je, když máte pěkný, láskyplný vztah a jste spolu denně. Děláte všechno spolu. A teď to nemáš! To se těžko snáší.

Co ti pomohlo?
František byl knihomol a pořád si kupoval nějaké knížky. A Zbyňa jakoby v tom chtěl pokračovat. Před Vánoci mi povídá: Mamko, pojď, dáme si nějaký dárek, koupíme si něco. Já nic nechtěla, nechtěla jsem nic kupovat. Na Vánoce prostě kašlu, říkala jsem. Dejte mi s nima pokoj. Tak alespoň nějakou knížku, přesvědčoval mě. Nakonec jsem šla. V knihkupectví jsme si prohlíželi, co mají, on měl něco vyhlídlého a já šla a dívala se. A to je ten Vesmír, který nám věci posílá. On to nepošle jen tak někam, pro nic za nic. Ty nejdeš jenom tak pro nějakou knížku. Přijdeš k nějakému regálu. A tam uvidíš třeba knihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani . Vzala jsem si ji, protože mě smrt zajímala, protože jsem s ní půl roku žila. Vidím, že autorka měla rakovinu a že se vyléčila, tak jsem si říkala, že by mě to mohlo zajímat. Koupila jsem si tu knížku, a když jsem nemohla v noci spát, četla jsem si v ní. Četla jsem o tom, jak se měnila, jak se na ni dívali lidé, jak si najednou vážila života. Zvolila úplně jiný způsob života. Opustila spoustu přátel, kteří si mysleli, že je blázen. Hltala jsem to a hltala. A ona psala: Ano, musíte udělat v životě změnu. Ona mě navedla k tomu, co mám dělat. Já jsem chtěla tu knížku vzít, jít za Zbyňou, vzbudit ho, a říct mu, že nejsu blázen. Dívej se, čti. Protože už to taky viděl. Dřív mě lidi znali jinou, byla se mnou sranda. Najednou nic, chodím jak mrtvola, apatická. Znáš to, lidi ti chtějí pomoct. Ale to dobré, co chtějí, je pro tebe špatné. Ty to nechceš slyšet. Zbyňu taky nervovali s tím, že mu radili, aby mě neopouštěl a byl se mnou co nejdéle, hlídal mě. Jako kdyby si mysleli, že chci spáchat sebevraždu nebo co. Nikdo se neptal, jak je jemu, jak to snáší. Měl toho taky plné kecky. To jsem poznala, až když přišel asi po roce, po dvou letech, s tetováním. Od jednoho ramene přes klíční kost, hrudník, až ke druhému rameni měl nápis v latině Sbohem, otče Františku. To mi vyhrkly slzy a uvědomila jsem si, co prožíval. Já zvládala sebe a nenapadlo mě, co je s ním. Oni ti chlapi ty city tak nedávají najevo. Tím, že udělal ten kvartýr, že se to všechno předělalo, mi připadalo, že je v pohodě. Ale nebyl v pohodě. Jednou nad ránem za mnou přišel do ložnice a úplně vzlykal. Lehl si ke mně a chytil mě. Tak si představ takového dvaadvacetiletého chlapa, jak ti tam brečí. Mně se zdálo o taťkovi, on tam byl se mnou, povídá. Když jsem viděla to tetování, došlo mi, že mu taky chybí.

Jak tebe změnila tahle těžká zkušenost?
Prvně mi pomohla ta kniha. A věděla jsem, že musím něco změnit. Začala jsem se zajímat o ájurvédu, o zdravé vaření. Moorjani ve své knize také hodně píše o stravování. Co všechno dělá s tělem cukr, mouka a tohle všechno. To byl takový první podnět. Se Zbyňou jsme si jednoznačně řekli, že nebudeme kupovat uzeniny. Tím že začneme. Že to nebudeme vůbec jest, že to jsou prostě dreky. Párky, salámy, to jsme odbourali. Občas jsme kupovali pečínku nebo kuře. Ale tím, jak jsem vynechala uzeniny, tak se mi začaly protivit i kuřata, to kuřecí maso. Říkala jsem Zbyňovi, že to přece není maso, mně to přijde jako hmota. Že mi to je to odporné a že to jíst nebudu. Jedla jsem masa míň a míň, a když jsem si přečetla o mase v knize o ájurvédě, tak jsem si řekla, že se na to asi vykašlu. Teď si vzpomeň, kdys udělala své facebookové stránky.

V březnu 2012.
No a v červnu 2012 František zemřel. Já jsem na tebe kápla nějak na podzim. Kuchařka ze Svatojánu mi tam pořád vyskakovala, tak jsem na to párkrát klikla a dívala se. Četla jsem ty tvoje příběhy, to, jak žiješ. Tos mi mluvila přímo ze srdce. Takhle jsem žila celou dobu na dědině, když jsem byla s mámou. A teď jako kdyby mě to oslovilo a já si říkala, že je to tak úplně jednoduché, vždyť o tom to všechno je! Vždyť my tady do sebe rveme ty hnusné polotovary, které kupujeme a jsme lenošní si uvařit normální, běžné, zdravé, čerstvé jídlo, které máš raz dva uvařené. Ale taky mi to trvalo rok, Evi, než jsem to taky přestala kupovat. Ale tys byla ten podnět taky. Další posun. Najednou jsem začala chápat, co myslíš, co píšeš. Taky mi nejdřív bylo divné, jak jsi útlocitná ke zvířatům. Říkala jsem si, krucifix, vždyť můj tata byl řezník. Ale mně to teď všechno došlo, on byl aj zlej. Že to bylo všechno tady z tohoto. Proto on byl takový zlý na mámu. On byl kolikrát zbytečně zlý.

Takže ze začátku ti přišlo vegetariánství jako blbost?
To ne, spíš rodina mě od toho zrazovala. Tak jsem to vyzkoušela. Někde byla v té době i nějaká výzva. Pojďte, uděláme měsíc vegetariánství. Já měla těžké absťáky.

Po mase?
Ne. Po mase ani tak ne, spíš po cukroví, po sladkém.  Asi třičtvrtě roku to trvalo. Kdysi jsem pracovala v cukrárně, takže ty různé větrníky a podobné věci mi chyběly. A víš co je zajímavé? Kdykoliv jsem nemocná, chytím nějakou virózu, mám neskutečnou chuť na sladké.

Kromě toho, že teď jíš zdravě, změnila jsi ještě něco ve svém životě po smrti Františka?
Šla jsem hodně do sebe. Hledám všechny chyby. Dlouho mi to trvalo. Dříve jsem si hodně brala, když mě někdo pomlouval. To víš, že se do mě pustili. Hodně lidí tu změnu nechtělo chápat. Byli zvyklí, že jsem si přinesla jídlo do práce a pak jsme to tam společně snědli. A já teď řekla ne. A proč? Ty nejíš? Měli o mě strach, že duševně strádám a proto nechci jíst. Ale já říkám, ne, já jsem změnila způsob stravování. Já budu jíst jinak. Lidé si mysleli, že jsem v nějaké sektě, že nejím maso ani kupované věci. Radši si upeču ten koláč sama. Trvalo to rok nebo dva. Dnes už mi řeknou, že je to na mně vidět, že vypadám dobře.  Je to vidět hlavně na kondici. Skoro v šedesáti letech jezdím na kole desítky kilometrů, hraju závodně tenis. Mám víc energie, než jsem měla v pětadvaceti. A já ten tenis hrála v pětadvaceti taky závodně. Ale necítila jsem se tak, jak se cítím teď. Já těm mladým stačím. V šestadvaceti jsem musela přestat hrát, protože jsem měla srdeční arytmii. Bylo mi špatně.  To jsem zrovna poznala Františka. Ten se mi smál, jo, jsi stará, už nemůžeš! Ten kdyby mě teď viděl, jak lícu! Jak jezdím do kopca. A mám porovnání. Jak jsem jezdila dřív. Jezdím pořád ty stejné kopce. A teď je vyšlapu úplně jinak, zlehka. Nejsem zadýchaná, nebolí mě svaly. Je to nebe a dudy. A je mi osmapadesát. Není mi čtyřicet. Je to velká změna.

Myslíš si, že kdyby František nezemřel, že by ses k tomu třeba nedostala?
Nevím, fakt nevím. On by mě k tomu určitě nedostal, protože on byl masožrout.

Takže se dá říct, že i takováhle tragická věc vedla nakonec k dobrému?
Já jsem mu za to vděčná. Věříš? Dneska jsem už za to vděčná. Dnes těmto zkušenostem děkuji. S pokorou a vděčností. Teď už jsem v takové fázi, že jdu do sebe. Vidím chyby jen u sebe. Nevidím je u druhých. Vím, že dělají něco špatně, ale na to si musí přijít každý sám. Můžeš jim to říct, ale všechno je o nás. Nehledej chybu u druhých, chybu máš v sobě. Vždycky v sobě. Na to jsem přišla až po čtyřech letech. Já jsem se dříve hrozně trápila tím, co kdo o mně řekl. Přišlo mi to nefér. Čím jsem si prošla, jakou bolestí a ještě se do mě lidi strefují? Hrozně jsem to prožívala. Hodně blízkých lidí mi ublížilo. Oni si představují, jak bych měla žít, ale já tu představu mám jinou. Byla jsem úplně na dně. Byly chvíle, kdy jsem to opravdu chtěla zabalit. Šla jsem do práce, brečela, šla jsem z práce, brečela. Všude jsem ho viděla. Tam, kde jsme jeli na kole, tam jsem nemohla jet. Tam, kde jsme seděli, tam, kde jsme si povídali, všude jsem ho ten první rok viděla. Nebo v lese, v Kunštátě. Když jsem tam přijela, tak jsem řvala a řvala. Zbyňa říkal, mamko, nejezdi tam. Ale já na to: ne, já musím, já to překonám. Vím, že mi to tam pomáhá. A jsem ráda, že ho tam mám. Já si ho tam rozsypala. A teď mi to hrozně pomáhá, jsem tam šťastná. A jednou v noci jsem se probudila a přišlo ke mně světlo. Vzbudila jsem se a říkám si: Co to bylo? Cítila jsem se hrozně pěkně. Měla jsem sen, že jsem v nějaké světelné kouli. To světlo mě úplně probudilo. Bylo to příjemné. Koukala jsem, co to bylo? Zase jsem usnula a vím jedno, od té doby jako kdybych se probudila a přestala tady toto řešit. Ty lidi, ty pomluvy. To, že je každý z něčeho vytočený, tu televizi. Že to je o nás, víš. To světlo jako kdyby mi přišlo říct, že si musím vyřešit sebe sama. Takže ráno vstanu, usměju se na sebe do zrcadla. No vidíš, taková jsi pěkná, tak to má být, usmívat se musíš, ne být nasraná. A jsem opravdu ráda na světě. Najednou jsem začala být šťastná, že se ráno vzbudím a že si ten den užiju. A že mi ho nikdo nezkazí. Protože si ho můžu zkazit jedině já. I když tam bude nějaký nasraný šéf, on mi ten den nezkazí. Jsem dneska vysmátá. Jsem v pohodě. Znáš to, když v práci uděláš chybu, něco se ti nepovede, pak tě to mrzí celý den, kurnik šopa, to jsem neměla takhle udělat. Dneska je mi to úplně volný. Kdyby mě propustili, mně je to volný. Já vím, že si nějak pomůžu. Tím, přistoupím k určitému problému, tak ho řeším. Vždycky jsem si dokázala poradit. Věděla jsem, že si musím pomoct sama, že to za mě nikdo neudělá. Ale toto, toto je ještě vyšší level! A ujíždím na něm. A víš, co si myslím, Evi? Že mi pomáhá i to slunko. Východy a západy. Dívám se do něj. Když jsem byla v práci ubrečená a nechtěla jsem jet domů, tak jsem si tam sedla a čekala na západ slunce. Tam je takový strom a co ten strom všechno slyšel! To moje utrpení, nadávání. A teď tam jen přijdu a sedím. Už na nic nenadávám, už nic nekritizuju, nikoho nepomlouvám, není třeba. Teď se mám skvěle. Teď si užívám svobody. Ale víš jaké svobody? Nechci, aby to někdo pochopil jako svobodu, že nežiju s mužem. Takové té lidské svobody. Že mě nic nerozhodí. Nerozhodí mě politika, nerozhodí mě nic. Vím, že na tomto světě se dá žít jinak. A chtěla bych, aby to tak lidi začali chápat, aby se každý probudil. Protože i já se probudila. Díky vám všem tady. Díky Kuchařce, díky té knížce, díky Vesmíru, který mě vždycky někam posune a ukáže, kam mám jít a čeho si mám všímat. Jsou to takové srandy, na které jsem v životě nevěřila. Náboženství absolutně neznám, nevím ani, kolik je těch přikázání. Nežili jsme v tom. A o duchách a takových věcech jsem vůbec nepřemýšlela. Ale myslím si, že tohle všechno mi vnukl on, to jsem řekla i dětem. Tamodtud.  Abych začala žít jinak. Tak jsem to pochopila já, podle toho, co se mi po jeho smrti dělo v tom bytě. Že mi spadla ze zdi společná fotka, pak mi spadla knihovna. Pak mi vytáhl z knihovny tlustou knihu Nový svět. Prolistovala jsem to a přemýšlela, Nový svět, Nový svět, co mi chceš říct? Co tam je? A pak mi to došlo. Ten název! No jasně! Máš nový svět. Jeď! Musíš žít tak, aby ten nový svět začal. Protože to jinak nejde!

Zlatko, řekni mi, v co věříš?
Věřím ve Vesmír. Nikdy jsem ničemu a v nic nevěřila a vždycky jsem říkala, že věřím v sebe. Ale dnes věřím Vesmíru. Co je dole, to je nahoře, a co je nahoře, je dole. Vesmírná energie je mocná. Mám to vyzkoušené. Pomohla mi i jóga. Tam jsem se naučila klidu. Jít do sebe. Naučila jsem se tam dýchat. Dýchat! Lidé si vůbec neuvědomují svůj dech, zvláště ve stresu. Tam jsem se naučila co to je podržet – a pustit. Když jsem šla večer spát, lehla jsem si, uvolnila se. Nádech, výdech. A najednou je ráno. Jé, já jsem spala! To tě uspí.
Věřím, že planeta a my všichni na ní jsme jeden celek. Ale nevnímáme to. Nevnímáme okolí, tu energii, která tu je. Z toho slunce jde obrovská energie. Já se nedávno vybourala na kole a pěkně jsem se potloukla. Tři dny po havárce jsem šla, spíš jsem se plazila, na ten svůj západ slunce. Byla čistá obloha, nádhera. Sedla jsem si tam a čekala jsem tam hodinu a půl, dokud slunce nezapadlo. Úžasný. Zrovna bylo úplně zlaté slunce. Zlatka – zlatý. Bylo to pro mě. Říkám si: ježišmarjá, to je krása! Dívám se do slunka, než zapadne. Děkuju s pokorou. Děkuju Františkovi, děkuju všem, které jsem v životě potkala a kteří mě opustili. Děkuju za to, že se mám tak, jak se mám. Že se mám dobře. Nic mi nechybí. A to zlaté slunce máš v sobě, v hlavě. Ráno, když jsem procitala, to slunce jsem pořád viděla, úplně jsem ho cítila. Vstala jsem z postele a v ten moment jsem byla mnohem pohyblivější, jak kdyby mě to nabilo. Já chtěla, aby mě to nabilo. Já se nadechovala, a říkám slunci: pojď do mě, prosím. Uzdrav mě, uzdrav mě. Výdech – pryč bolest.  Druhý den jsem se probudila v úplně jiné kondici. Jasně, že mě to bolelo, ale ne tak intenzivně jako den předtím. Věřím tomu, že uzdravení máme kolem sebe, ale nevyužíváme to. Jsme tak zabednění vinou televize a tím vším, tím „pokrokem“. Když vidíš, na co lidé využívají volný čas, to si myslím, že není dobře. Však to víš. Víc vnímat přírodu, zvířata, okolí, slunce, vzduch. Představ si taky co se mi stalo, když jsem byla poprvé v lese, v Kunštátě bez něho, rok po jeho smrti. Sedla jsem si tam a dívala se do kraje, je tamodtud vidět krásná dědinka mezi kopečky. Teď tam tak sedím, nadechuji se a jen se tak dívám. A vnímám, jak najednou vítr provanul kolem mě dokola. Viděla jsem, jak kolem mě udělal kolo, zvlnil listí na stromech okolo, přes silnici. U silnice jsou listnáče, břízy, jeřabiny. Vítr ševelil kolem mě. Jak jsem seděla a myslela na Františka, obtočil mě pomalu dokola a zase se ke mně vrátil. Říkám: já vím, že jsi tady. A nejednou jsem si uvědomila, jak začínám tyto věci vnímat. Jsem k nim otevřená. Dřív jsme tam třeba seděli  a říkali – to je krásný. Ano, to je krásný. Ale nevnímáš. Tady větříček, tady brouk. Tohle se ve mně všechno probudilo. Daleko víc soucítím se zvířaty. Hrozně mi to vadí, když jim ubližují.  Kolikrát i kvůli tomu brečím. Ani se na to nemohu dívat. A vím, že to je i tím, že to mrtvé maso nejím. Tělo se mi vyčistilo. A myslím jinak. Protože já jsem taková dřív nebyla. Cítím daleko větší soucit. Věř tomu, že já si s těmi zvířaty budu jednou povídat.

Moc ti, Zlatko děkuju, za krásný příběh s dobrým koncem a přeju ti mnoho štěstí a radosti.

LUDĚK THOMPSON

S Luďkem mě seznámil náš společný kamarád Lukáš a popravdě řečeno to bylo poprvé, kdy jsem slyšela o Rolfingu. Je to relativně nová, velmi zajímavá, terapeutická metoda a doufám, že rozhovor bude pro vás minimálně tak inspirativní, jako byl pro mě. Rolfing  mě zaujal natolik, že jsem se ho rozhodla vyzkoušet a navštívila jsem asi týden po rozhovoru Luďkovo studio v Praze na Letné.  

Luďku, pověz mi něco málo o sobě, prosím.
Je mi jedenačtyřicet let. Vystudoval jsem v Praze speciální pedagogiku a psychologii, potom jsem žil pět let v New Yorku a zajímal se o práci s tělem.  Vyzkoušel jsem v tomto ohledu téměř vše, k čemu jsem se dostal. Od gyrotonic, pilates, nejrůznější druhy jógy, zkoušel jsem Feldenkraise a Alexandrovu metodu, které se už objevují i u nás. Pak jsem se dostal k Rolfingu. Byl jsem dva měsíce na čekací listině, což mě překvapilo.

Buď tak hodný a vysvětli mi, co je to Rolfing.
Je to populární název a ochranná známka. Vzniklo to podle jména ženy, která s tím přišla, která to vymyslela, jmenovala se Ida Rolf. Byla to Američanka, narodila se v New Yorku a žila v minulém století. Po dlouhou dobu se věnovala józe a líbilo se jí, že se v ásanách lidé protahují a zvětšuje se prostor mezi klouby. Ale ne každý je hned schopen se do těch ásan dostat.

To potvrzuji.
Chvíli to trvá. Něco je jednodušší, něco je obtížnější. Občas musí přijít někdo zvenčí, aby nám do nich pomohl.
Ida Rolf vystudovala biochemii, věnovala se józe. Zjistila, že pokud je nějaká funkce v našem těle omezená, nebo nefunguje tak, jak by fungovat měla, tak je třeba, aby přišel někdo, kdo dokáže pracovat na struktuře těla. Jakmile se tělo vrátí do správného, normálního stavu, tak se zlepší i ta funkce. Podle Idy Rolf je nejdůležitější částí lidského těla vazivová síť, které se říká fascie. U sebe ve studiu mám kostru, a kdyby nebyla pospojovaná šroubky, tak nezůstane nikdy stát. Kostra nám poskytuje opěrnou soustavu, ale pohromadě nás drží něco jiného. Svaly jsou podobné. Kdybychom je vypreparovali z lidského těla a postavili znova na sebe, tak se sesunou také na zem. To, co nás drží skutečně pohromadě, je vazivová síť, vazivová tkáň nebo také pojivová tkáň.

Třeba šlachy?
Jsou to třeba i šlachy.

A co ještě?
Fascie.

Co to je a jak to vypadá?
Česky se nazývá povázka. Hned pod kůží předloktí jsou svaly a to, co kůži spojuje s těmi svaly, je právě ta pojivová tkáň, ta povázka. Je to taková síť, pokud někdy jíte maso, tak...

Nejíme, ale víme.
Je tam taková stříbrná blána, která pokrývá svalovinu. Říká se jí povrchová nebo superficiální fascie a táhne se po celém těle pod kůží, zalézá hluboko do těla a víceméně odděluje svaly a nejrůznější tkáně, cévy, nervy, orgány a vytváří v těle obrovskou síť navzájem protkanou, na kterou se Rolfeři soustřeďují a pracujeme především s ní.

Jak se s takovou tenkou vrstvičkou dá pracovat?
Představ si, že máš na těle nějaký upnutý svetr nebo tričko. A když za něj zatáhneš u dolního okraje, tak se to projeví až na rameni. A podobným způsobem mohu pracovat na těle, především na povrchu. Ale dá se pracovat i hlouběji v tkáních. Ida Rolf byla úplně první, kdo přivedl pozornost k pojivovým tkáním. Její další vynikající myšlenkou bylo, že od okamžiku narození na nás působí neviditelná síla – gravitace, která na nás tlačí shora dolu. Když je tělo zcela v harmonii, gravitace je naším přítelem a my s ní nemusíme bojovat. Vlivem času nebo nějakých úrazů nebo také nemocí, pohybových stereotypů, pracovních návyků se uskutečňují rozličné tlaky na naše tělo a to se s nimi vyrovnává nejrůznějšími kompenzacemi. Ida Rolf se snažila pomocí Rolfingu tělo v rámci deseti sezení vrátit do toho původního, řekněme přirozeného stavu, ve kterém nemusíme proti gravitaci bojovat a vydávat více energie, než je nezbytně nutné. Často lidé přijdou a segmenty jejich těla jako je hlava, krk, ramena nebo pánev, jsou nějakým způsobem vychýlené. A my se je snažíme vrátit do původního stavu.

To je zvláštní, člověk by řekl, že je to především záležitost kloubů a svalů a nikoliv pojivové tkáně. Dá se prací s pojivovou tkání ovlivnit nějaký orgán, například srdce?
Na to bych si úplně netroufal. Myslím si, že lidské tělo je jeden jediný systém. Jakékoliv změny, které nastanou kdekoliv v těle, se odrazí v celku. Představuji si to někdy, jako když stojíme na břehu nějakého rybníka a hodíme do vody kámen, tak vlny, které se objeví, doputují na nejvzdálenější břehy.

Dá se tedy ozdravit srdce nepřímo?
Ano, není to přímé působení. Když jsem ve dvanácti letech přestal nosit školní aktovku, tak jsem si zakládal na tom, že budu nosit těžkou brašnu přes jedno rameno, a nechal jsem toho až někdy ve dvaadvaceti. To znamená, že zhruba deset let jsem tahal všechno přes jedno rameno, což není v pořádku. Představ si kostru, jak doopravdy vypadá a když zátěž tlačí dlouhodobě dolu jedno rameno, a to druhé je výš, tyhle tělesné změny se mohou zafixovat. Různé segmenty, jako hlava a ramena, se na sebe natlačí, především svaly. V Rolfingu děláme to, že se dostaneme mezi ně a manuální prací, jenom rukama, se snažíme je od sebe oddělovat, aby po sobě znovu mohly hladce klouzat.

A nebolí to?
Někdy to bolet může. Popravdě řečeno Rolfing míval pověst, že je velice bolestivý. Já sám jsem cyklem deseti sezení prošel dvakrát. Když jsem šel poprvé na Rolfing, tak jsem měl pocit, že to musí strašně bolet, byl jsem na to připravený. Ale nebolelo mě to. Já jsem tam nešel s žádným problémem, chtěl jsem to jenom vyzkoušet, byl jsem zvědavý. Při tom prvním sezení v New Yorku jsem měl vizi, že prsty mého Rolfera, což byl brazilský fyzioterapeut a tanečník, jedou po těle a spalují staré větve v lese. Tím, jak byly spálené, tak uvolnily prostor pro růst nových, prostor pro dýchání. Během toho prvního sezení jsem se rozhodl, že dokončím celý cyklus deseti, což mi zabralo asi osm měsíců a někdy v polovině jsem si uvědomil, že bych to rád vystudoval. Každé z deseti sezení má vlastní téma a vlastní oblast lidského těla, na kterém se pracuje. Dá se říct, že deset sezení, jak je vymyslela Ida Rolf, je naprosto perfektních, vyhovují většině lidí a dají se modifikovat podle potřeb konkrétního člověka. Obecně to funguje tak, že první tři sezení jsou taková úvodní, Rolfer v podstatě poznává svého klienta, povídají si spolu, poznává tělo, zjišťuje, kde by mohl být problém a jak s ním pracovat. Zároveň si klient zvyká na dotyk Rolfera. Otevíráme povrchové fascie. V prvním sezení se zabýváme dýcháním, v druhém chůzí, chodidly a tak dále. Připravujeme si půdu na prostřední minisérii, kdy projdeme úplně celé tělo od chodidel až směrem do hlavy. A pak se pracuje v těch nejhlubších místech, nejhlubších tkáních. Je to proces velmi intenzivní nejenom fyzicky, ale často i psychicky.

Klient třeba pláče?
Ano, občas se stane, že tam lidi pláčou, občas začnou mluvit o nějakých traumatech a s tím vším se dá samozřejmě také pracovat. Dá se říct, že Rolfing by měl fungovat na čtyřech úrovních. Na té první je to samozřejmě struktura lidského těla. Další úroveň jsou smysly, percepce. Sluch, čich, zrak. Když jsem procházel Rolfingem podruhé v rámci svého výcviku, tak na mně moje Rolferka pracovala tímhle způsobem, pomocí percepce. Moc jsem tomu nedůvěřoval, ale nakonec to pro mě bylo nesmírně intenzivní.

Můžeš to trochu přiblížit?
Ona mi řekla, že mým problémem je, že mám příliš tunelové vidění a postrádám periferní vidění. Což je pravda. Hodně jsem pracoval na počítači, hodně jsem četl a jsem naučený úzce se zaměřit do jednoho bodu a příliš nevnímat to, co se děje kolem mě. Nechala mě chodit po místnosti, kde byla masážní lehátka, hromádky oblečení, byli tam další lidé, a chtěla po mně, abych se přestal dívat na zem. To jsem udělal, ale stejně po nějaké chvíli jsem se musel podívat před sebe na zem, jestli tam není někde nějaká překážka. Ona chtěla, abych nedělal ani to. Pro mě to bylo absolutně nepřekonatelné. Celý život jsem se trénoval v tom, že když chodím po ulici, dívám se na zem, abych viděl, kam šlapu, zda tam není nějaká díra, střepy, prostě kudy jdu. Zjistil jsem, že jsem schopen jít, dívat se před sebe a ne na zem a začít si uvědomovat, co se děje okolo mě, ale stejně po nějaké době sklouznu očima na zem, abych se podíval, kam vlastně jdu. Začala na mě naléhat, abych se zbavil i toho. Mně to nešlo. Bojoval jsem s tím docela dlouho a začal jsem být frustrovaný. Měl jsem dojem, jako kdyby se snažila zbavit mě posledního pouta, abych se při chůzi cítil bezpečně. V tu chvíli přišel náš učitel, německý fyzioterapeut a převzal režii. Šel za mnou, měl prsty na mých bedrech, a ve chvíli, kdy jsem pohlédl na zem, tak mě velice silně štípnul do těch zad. Na mě to mělo ten efekt, že jsem se samozřejmě úplně přestal na zem dívat. Na druhou stranu mi to vehnalo slzy do očí, měl jsem dojem, že je to za hranicí. Nějakým způsobem mě skutečně připravili o bezpečí.

Takže jednorázově udělal tuhle nepříjemnou věc a od té doby už ses pod nohy nedíval?
Tehdy jsem bydlel a studoval v Mnichově, a našel jsem si bydlení přes park od školy, abych cestou tam i zpět chodil parkem. Pamatuji si to jako by to bylo dnes, když jsem se vracel ten den domů, tak jsem skutečně šel tak, že jsem se díval před sebe a ne pod nohy. Najednou jsem si uvědomil, že nalevo ode mě je dětské hřiště a hrají si tam děti a já byl schopen je spočítat. Napravo je obrovská louka, kde se honí psi. Já jsem to musel vidět i předtím, akorát jsem si to vůbec neuvědomoval. Byl jsem naštvaný, měl jsem dojem, že jsme se pohybovali na hranici etiky práce terapeuta s klientem, protože oni mě do toho trochu natlačili. Ale cestou přes park se mi otevřel svět napravo i nalevo a měl jsem ho najednou k dispozici.

Děláš sám podobné věci se svými klienty?
Na základní úrovni pracuji na struktuře lidského těla. Ale dá se pracovat i s percepcí, těmi smysly. Na to navazuje třetí úroveň, koordinace, to znamená orientace člověka v prostoru.

To souvisí se zrakem, ale co třeba čich?
Čich je jedním z nejstarších smyslů, které máme, a který příliš nepoužíváme. Jsme daleko více vizuálně orientovaní a možná čím dál víc, protože čteme text z monitoru nebo psaného textu. Pokud bych měl pracovat s čichem, tak bych ho používal třeba k posílení některých pozitivních emocí nebo lepších návyků.
Čtvrtou úrovní, na které se dá pracovat, je psychologická a psychická. Pokud ale nemáme psychologický nebo psychoterapeutický výcvik, tak bychom ty dveře do lidské psychiky neměli otevírat. A většina Rolferů to skutečně nedělá.

A ty to vzdělání máš, takže se odvážíš?
Ano, já se tam odvažuji. V moderním Rolfingu je ale kladen skutečně velký důraz na to, abychom pracovali s klienty pomocí pohybu, říkáme tomu Rolfing Movement. A tu psychologii nechávají na každém terapeutovi. Moderní Rolfing  spočívá především v tom naučit se anatomii, ovládat sezení, vědět, na čem budu při každém sezení pracovat, umět techniky.

Takže napravuješ náš špatný pohyb?
Ano, přesně tak. Zlepšit pohybové vzorce, pohybové stereotypy. Mám nesmírně rád první sezení, které se zabývá dýcháním. Myslím si, že jde o nejdůležitější pohyb v lidském těle, který máme. Můžeme být kompletně paralyzovaní a nehnout třeba ani očním víčkem, ale dýchat musíme. V prvním sezení se snažím otevřít hrudník, krk, protože na krku jsou pomocné svaly, které nám pomáhají při dýchání. Není to jenom práce bránice a mezižeberních svalů. Ve druhém sezení se zabýváme chůzí a chodidly. Zajímá mě, jak lidé chodí, jak stojí, proč tak stojí. Jsou nejrůznější důvody, proč lidé stojí způsobem, jakým stojí. Spousta lidí může napodobovat třeba Chaplina s jeho zvláštní chůzí. Může za to ale například i vyvrknutý kotník nebo nejrůznější zlomeniny. Noha bolí a člověk se jí snaží ulevit a tím přetěžuje druhou nohu.

Takže ve druhém sezení se věnuješ chůzi, jak to probíhá?
U mě lidi stráví devadesát procent času na lehátku. Jsou ale Rolfeři, kteří pracují jenom s pohybem. To znamená, že lidé chodí po místnosti a oni jim říkají: chodíte tímhle způsobem, co kdybyste zkusili chodit tímhle způsobem? Jak se cítíte? Co to s vámi dělá? Já se snažím napravit chůzi, držení těla, dýchání.

Dá se to přirovnat k masáži?
Masáž má za cíl člověka zrelaxovat. Mně nejde o to, aby ode mě odcházel člověk zrelaxovaný, někdy to může i bolet. Jde mi o to, aby došlo k nějaké změně k lepšímu a klient ji jako lepší vnímal. To je jádrem mé práce.  

Jaký je tvůj typický klient? S jakými potížemi přichází?
Potíže jsou nejrůznější. Chodí ke mně lidé se skoliózou, s bolestmi zad, krční páteře. Někdy chtějí dosáhnout lepšího sportovního výkonu.

Toho lze také Rolfingem docílit?
Někdy po osmém sezení jsem strávil měsíc ve Skotsku, v Edinburghu. Tam se konal maraton, trasa vedla Edinburghem podle pobřeží po silnici. Nikde nebyl žádný stín kromě jednoho malého úseku na otočce někde v polovině. Byl květen a do toho dne tam byla strašná zima, ale ten den se udělalo obrovské vedro. Organizátoři s tím vůbec nepočítali a bohužel jeden běžec na trati zemřel. Osmdesát lidí odvezly sanitky do nemocnice.

Zkolabovali z tepla?
Bylo to extrémní počasí. Ale mně se běželo i bez tréninku úplně nejlépe v životě. Daleko důležitější ale pro mě bylo, že když jsem maraton doběhl, trvalo mi jednu jedinou noc, abych se zregeneroval. A to předtím, i když jsem byl o deset let mladší, tak jsem potřeboval tři nebo čtyři dny, než se dalo tělo znovu do pořádku a přestalo bolet. Já pro to nemám jiné vysvětlení než to, že jsem předtím prošel Rolfingem, alespoň těmi osmi sezeními.  Už i to stačilo k tomu, aby tělo mělo šanci lépe se vyrovnat s náporem, který obnáší 42 kilometrů.

To už stačí až do smrti? Jednou za život projdeš deseti sezeními a víckrát tam nemusíš?
Změny by měly být trvalého charakteru, o to usilujeme.

Dá se Rolfingem napravit třeba i degenerativní onemocnění kloubů? Alespoň do jisté míry?
Může dojít ke zlepšení. Nemohu nic slibovat a rozhodně neumím zázraky. Dívám se na člověka komplexně a dávám třeba domácí úkoly, co mají lidé doma cvičit. Hodně záleží na nich. Jedna z nejobtížnějších věcí v lidském životě je skutečná změna. Je zřetelně vidět, že jiné držení těla mají vítězové a jiné držení těla mají poražení. To jsou strategie, které lidé přenášejí do běžného života. Buď se cítí v životě trochu ušlápnutí, snaží se spíš schoulit. Anebo ne.

Přistoupíš na to, když si to někdo přeje řešit?
Když to někdo chce řešit, tak ano. Většinu lidí, kteří ke mně chodí, něco trápí. Buď něco v jejich životě, nebo v jejich vztazích a většinou je to skrze tělo.

Jsou si vědomi toho, že původ problému je v psychice, v těch vztazích?
Někdy si toho vědomi jsou, někdy ne. Není to primárně ten důvod, proč přicházejí za mnou. Přicházejí, protože je něco bolí v těle. Bolest je něco, co většina lidí nechce, co odmítá a čeho by se velice rádi zbavili. Bolest je ale signál, zpráva, kterou nám posílá tělo, že někde něco není v pořádku. Bolest je nejlepší učitel. Můžeme poslouchat dobré rady a nemusíme změnit vůbec nic na svém stylu života. Ale jakmile nás začne něco bolet, tak je to tak silné, že v tom okamžiku jsme ochotní na sobě skutečně něco změnit. Většina lidí volí návštěvu lékaře, který jim předepíše nějakou pilulku, kterou si prostě vezmou, není okolo toho žádná extra práce kromě návštěvy samotného lékaře a následně lékárny. Možná to bude stát nějaký peníz, ale to je asi tak všechno. Když to funguje, já se s těmi lidmi nepotkávám. Já se potkávám buď s těmi lidmi, kteří nechtějí pilulky anebo jim nefungují. Ti potom za mnou přijdou a já mám možnost s nimi pracovat na těle a mám možnost s nimi také mluvit. Mám svého mentora, Petra Schwinda, velmi zkušeného Rolfera v Mnichově. Když jsem dokončil svůj výcvik, jezdil jsem k němu na mentoring. Na začátku své kariéry jsem se ho ptal, co odlišuje dobrého rolfera od vynikajícího rolfera. On mi řekl několik věcí a jedna z nich byla: naprostá dedikace. To znamená, že člověk se tomu věnuje na sto procent a neustále se sám vzdělává. Ta cesta nikdy nekončí. Nikdy neobsáhnu všechno, co o těle nebo psychice mohu vědět. Ale s každým dnem se mohu naučit o malinko víc. Za to jsem velmi vděčný a jsem šťastný, že s lidmi, kteří za mnou přijdou, mohu sdílet to, co jsem se naučil.

Máš zvláštní jméno, Thompson není české jméno.
Ne, není to české jméno. Původně jsem se jmenoval Luděk Straka. Když jsem potkal svou budoucí exmanželku, tak jsem se odstěhoval do New Yorku, pomáhal jsem její mamince, která měla nesmírně agresivní formu rakoviny a ona nedokázala pořádně vyslovit jméno Luděk. Začala mi říkat Louis. Řekl jsem si, ok, proč ne, co kdybych si to dal do jména? Přidal jsem si Louis do jména, a když jsme se rozhodli vzít, tak jsme chtěli spojit naše jména dohromady. Abychom si zachovali každý své jméno a zároveň měli jedno rodinné příjmení. Odcházeli jsme z radnice a naše příjmení znělo Straka Thompson Pober. Takže bych se jmenoval Luděk Louis Straka Thompson Pober, což je přece jen trošku přehnané. Nakonec jsem si řekl, že si vezmu její příjmení, protože Thompson je anglické jméno a když budu třeba objednávat stůl v restauraci, tak nebudu muset nic hláskovat a všichni tomu budou rozumět. Když budu v Čechách, tak to slovo Pober je takové české, není to žádný problém. Bylo trochu zvláštní pro mě jako pro muže vzít si příjmení ženy, ale proč vlastně ne? Po pár dnech jsem si na to zvyknul, ale musím říct, že když jsem potom žádal o Zelenou kartu, tak na tom pohovoru s tím měli problém. Všechno bylo v pořádku, ale to, že jsem si vzal příjmení své manželky, prodloužilo ten proces o dalšího půl roku. Museli to dát k prošetření FBI.

Jméno Thompson sis tedy nechal i po rozvodu?
Ano, protože na seznamu mých priorit je jméno opravdu hodně hluboko. Už jsem byl zvyklý, měl jsem vyměněné doklady a nechtěl jsem procházet tím kolečkem znova.

Vím o tobě, žes absolvoval pouť do Santiaga de Compostela. Kdy to bylo a proč ses na takovou pouť vůbec vypravil?
Bylo mi dvacet devět let. Končil jsem vysokou školu, čekalo mě už jen napsat a obhájit diplomku a udělat poslední státnice. Rozhodl jsem se, že bych se rád okolo té třicítky vydal na takovouhle cestu. Delší čas předtím jsem o ní věděl, četl jsem články a slyšel vyprávění lidí, kteří se na tu cestu vydali. Nikdy jsem nebyl moc velký sportovec, ale po pětadvacátém roce jsem začal běhat a pořídil si pejska. Chodili jsme na procházky, na čím dál delší procházky, až jsme měli prochozené celé okolí Prahy. Já jsem zjistil, že mě to strašně baví. Nakonec jsme dělali jednodenní výlety. Ráno jsme se vypravili a večer se vraceli do Prahy. V tu chvíli, možná i ve spojitosti s tím věkem a končící školou, jsem poznal, že končí nějaká éra v mém životě a přál jsem si najít něco, co mi ještě umožní zažít mezistupeň ještě předtím, než se pustím do toho dospělého života. Cesta do Compostely mi najednou vyskočila v hlavě, a jakmile tam jednou byla, tak jsem věděl, že přesně to chci udělat. Nastudoval jsem si mapu, zjistil jsem, že je to tři a půl tisíce kilometrů daleko, což jenom podnítilo moje nadšení. Představoval jsem si, že to trvá strašně dlouho, že to bude naprostá paráda, že projdu čtyři země. Chystal jsem se na cestu vydat v létě a k tomu jsem zjistil, že mám možnost požádat o změnu diplomové práce. Zašel jsem na svou katedru psychologie, kde jsem oznámil přání změnit téma diplomové práce a psát o pouti do Santiaga. K mé obrovské radosti s tím souhlasili, dokonce s nadšením. Nazvali jsme to Objektivizace ducha poutě a já měl najednou dvojí cíl. Napsat diplomovou práci a zároveň tu cestu ujít. Říkal jsem si: kolik tak mohu za den ujít kilometrů? Třicet? Pětatřicet? V zimě jsem si dal závazek, že do léta zkusím nachodit pět set kilometrů, abych viděl, zda to vůbec půjde. Šlo to velmi dobře, dvacet kilometrů denně nebyl žádný problém, některé dny jsem ušel čtyřicet. Bude to pohoda, myslel jsem si. To půjdu třeba deset dopoledne a patnáct odpoledne, budu spát ve stanu, abych ušetřil peníze, vezmu si minimum věcí, půjdu stále na jih, bude čím dál tepleji. Budu hodně cvičit jógu, budu chodit do všech kostelů, které uvidím, v každém řeknu krátkou modlitbičku nebo budu meditovat v lese. Takhle jsem si to představoval. To všechno se stalo, ale ta pouť samotná byla nakonec dost jiná, než jsem si plánoval.

V čem byla jiná?
Chodil jsem mnohem méně, než jsem čekal. Zjistil jsem, že s velkým, těžkým batohem na zádech se jde mnohem pomaleji. Navíc, tím jak jsem neznal cestu a všechna místa, kterými jsem procházel, byla pro mě nová, tak jsem si to chtěl užít. Prohlédnout si městečka a vesnice, vychutnat si hezká místa, zajít do kostelíků. Někdy nebyly otevřené, tak jsem musel čekat, až někdo přijde a otevře. Musel jsem shánět jídlo. To všechno ubíralo z toho množství kilometrů, které jsem mohl ujít směrem dopředu, ačkoliv jsem přidával kilometry v tom hledání kolem. Navíc jsem musel brát ohledy i na pejska.

Tys ho měl s sebou?
Ano, měl. Což bylo skvělé, protože jsem měl vedle sebe společníka.

Přes hranice to nevadilo? Měl mezinárodní očkovací průkaz?
Všechno jsem zařídil. Měla očkování, měla mezinárodní pas, byla očipovaná. Všechno jsem měl v pořádku. Během cesty jsem zjistil, že nechci nikam spěchat. Někdy jsem ušel za den jen deset kilometrů a někdy třicet. Pak jsem zjistil, že cesta v létě na jih není jen o slunečním počasí, strašně moc jsem zmoknul. Vyrazil jsem v červenci a hned první den jsem ještě v Praze zmokl takovým způsobem, že jsem měl všechno úplně durch.

Udělal jsi na cestě nějakou nepříjemnou zkušenost?
Ne. Opravdu žádnou negativní zkušenost a už vůbec ne s lidmi. Naopak, jak jsem měl pejska, tak mi pro něj dávala věci spousta lidí. Dostával jsem vodu, jídlo pro psa, dostal jsem dokonce pelech pro psa! Misku pro psa. A co se týká mě, byl jsem pozvaný na kávu, na limonády, mohl jsem u někoho občas přespat, třeba i na farách, ale i u lidí doma. Stalo se mi, že jsem seděl ve Francii na malém náměstíčku a psal si poznámky do deníku, bylo strašné vedro a nikde ani noha. Domy měly zavřené okenice, všude byl klid. Najednou se odnikud vynořila starší paní, která ke mně přišla a beze slova na zem přede mě položila ubrousek a na něm byly dva kousky takové buchty a zase odešla. Takovéhle věci se mi děly. Od Francie, kde začíná oficiální cesta, Camino de Santiago, jsem začal potkávat další poutníky a už jsem přestal chodit tolik sám. Moje cesta trvala čtyři měsíce. První polovinu jsem šel sám a druhou polovinu s lidmi. Obojí má své pro i proti. Když jsem šel sám, tak byla cesta pro mě intenzivnější co se týká vnitřního prožívání. Byla třeba místa, která byla strašidelná. Jít večer okolo rozbitých továrních hal, kde může být kdokoliv, to nebylo příjemné.

Byl jsi rád, že s tebou jde pes?
Ano, byl jsem rád, že mám s sebou pejska. Když mi bylo úzko, musel jsem se naučit s tím pracovat. Dalším problémem byl jazyk. Neumím ani německy, ani francouzsky. Musel jsem se spolehnout na angličtinu a ve Španělsku na španělštinu. Ale věděl jsem, že půjdu dva měsíce zeměmi, kde se nedomluvím. Ale všude to nějak šlo. Tvrdí se, že na té pouti se každému stane, že jakoby umře a znovu se narodí. Neuměl jsem si představit, co se pod tím skrývá. Ve Francii nedaleko Centrálního masivu, kde stoupaly sopky, se mi stalo, že pořád lilo a ta cesta byla opravdu ponurá. Chodil jsem hodně po silnici, protože jsem nevěděl, kudy přesně mám jít. Ten den jsem viděl strašně moc mrtvých zvířat přejetých auty. Obloha byla šedivá. Pak jsem si postavil stan kousek od jednoho kanálu uprostřed lesa. Byl jsem sám, opuštěný a tu noc na mě přišly chmurné myšlenky. Co když teď onemocním, dostanu zápal plic, probudím se ve dvě ráno, budu mít horečku, bude mi zle, budu muset sbalit stan, a kam potom půjdu? A až tam někam dojdu, jak se s nimi domluvím? No prostě jedna myšlenka byla horší než druhá. Černější a černější. Až jsem se propadl na úplné dno, ze kterého jsem se vyhrabal, jakoby z nějaké nemoci. Dostal jsem se z toho myšlenkami na všechny milované lidi v mém životě, na to světlo, které existuje, a díky tomu jsem vystoupal vzhůru. Ráno jsem sbalil stan a s pocitem velké úlevy, jako když člověk opouští nemocnici, kde prošel nemocí a už je mu lépe. Děkuji za to, ale rychle odtud pryč! Byl jsem rád, že jsem zase v pohybu a že mohu jít dál.

Vedla ta cesta u tebe k nějaké duchovní obrodě nebo vnitřní změně?
Mě ta cesta naučila spoustu věcí, které používám dodnes. A snažím se je předávat i lidem, kteří ke mně přijdou. Pokud sami máme nějaké přání, které se nám může zdát téměř nesplnitelné, nesmírně vzdálené, jako třeba vystudovat nějakou školu, podívat se do nějaké daleké země, postavit dům podle svých snů, tak jediná cesta, která k tomu vede, je každý den udělat pár kroků dopředu. Každý den. Někdy jich může být víc, někdy méně. Ale každý den se musíme posunovat směrem k cíli, až tam jednoho dne opravdu dojdeme. Budeme rádi, že jsme tam, ale ta cesta nás obohatí ještě daleko víc. Nejsou nesplnitelné sny a cíle a nemá cenu, abychom házeli flintu do žita.

Takže krok za krokem po cestě.
Ano. Pomalu, klidně. Jsou tam překážky, jsou tam hory, někdy jsem se ztratil, ale pořád jsem se posunoval kupředu, až jsem tam nakonec došel.

Tam jsi pár dní pobyl? Jak to probíhá, když tam dojdeš?
Na mě tam padnul smutek, který padne asi téměř na každého, protože nádherná cesta je najednou u konce. Člověk se potkává s lidmi, kteří tam došli den před ním, pak ho dojdou lidé, se kterými se na cestě potkával. Dochází k loučení. Cesta je zvláštní v tom, že nezáleží na tom, kolik je člověku let, nezáleží na tom, odkud pochází, jaký má sociální status nebo kolik má peněz. Na té pouti je každý poutníkem, jeden každý to musí odejít sám, někomu to půjde pomaleji a někomu rychleji. Nikdo z nich si nepronajme limuzínu, aby ho tam dovezla, protože pak nemá cenu, aby tam byl. Všichni jdou víceméně stejným tempem, všichni spí ve stejných ubytovnách, na stejných palandách. Všichni musí snášet stejné horko, sluneční žár, a když prší, jsou promočení všichni stejně. Ta cesta vytvoří každému určitý koridor, kde má šanci věnovat se sám sobě, svým myšlenkám. Nezvoní mu tam telefon, nemusí řešit žádné pracovní ani jiné věci. Ubytování je za symbolický poplatek, existují i místa, kde člověk dostane najíst zadarmo. Lze to jít téměř i bez peněz. Je to úplné vytržení z normálního světa, což je nesmírně vzácné. Myslím si, že to je důvod, proč tam většina lidí jde. Je tam kontakt s přírodou, kontakt s historií, protože ta cesta je posetá historickými památkami. Je tam i kontakt se spirituálnem, s duchovnem. Často se mi stalo, že některý poutník začal zpívat poutnickou píseň nebo nějakou jinou píseň. Často jsme chodili na mše. Člověk si ale může meditovat sám podél cesty, může meditovat i v chůzi.

Takže to není cesta jen pro křesťany?
Může jít úplně kdokoliv. Chodí tam lidé z celého světa. Potkal jsem lidi z jižní Afriky, z Ameriky, z Austrálie i Asiaty. Většina lidí chodí tu španělskou část, což je cesta, která zabere tři až čtyři týdny. Méně lidí, ale pořád dost, jde z Francie, což je cesta na šest týdnů až dva měsíce. A málo lidí chodí z místa svého bydliště. Mohl jsem se dopravit do Francie nebo Španělska, ale pro mě mělo smysl ráno vstát, dát si batoh na záda a rozejít se ze svého bydliště, ze svého domova. Postupně jsem ztrácel obeznámenost s místy, kterými jsem procházel. Byla neznámější a neznámější a najednou jsem se ocitnul v místě, kde jsem nikdy předtím nebyl. Tady jsem cizinec, tady mě nikdo nezná. Nevím, kudy půjdu, koho potkám, kde budu spát, může se stát cokoliv. Pamatuji si, jak jsem překročil hranice z Čech do Německa a najednou jsem byl v cizím prostředí. Nerozuměl jsem jazyku, nevěděl jsem, kudy půjdu. Pro mě bylo Německo v té době neznámou zemí. Na jednom z prvních mostů, přes který jsem přecházel, jsem najednou uviděl sochu svatého Jakuba. Měl poutnické oblečení, plášť, měl v ruce hůl stejnou, jako jsem měl já. Měl mušli, která je poutnickým symbolem a jednou rukou ukazoval směrem kupředu. Stál jsem před ním a měl jsem pocit, že v tom cizím prostředí, kde nikoho neznám, jsem potkal někoho známého. Toho Jakuba, kterého jsem potkával už v Čechách. Dodalo mi to odvahy a kdykoliv jsem ho později na cestě viděl, tak jsem měl radost. Vždycky na mě odněkud vykoukl. Z nějakého kostelíka, z mostu, vždy se objevil se svou holí, jakoby mi říkal, běž dál, pokračuj, neboj se. Lidí jako ty tu už prošla spousta a bylo to v pořádku. Camino de Santiago znamená ve španělštině Mléčnou dráhu. Když se v noci podíváme na Mléčnou dráhu, tak víceméně kopíruje tvar té cesty do Santiaga. Vidíme spoustu zářících hvězd, některé jsou za námi, některé před námi a to nám připomene zástup poutníků, kteří tou samou cestou jdou a kteří jsou o kus před námi, ale my je nevidíme. Všechny poutníky, kteří třeba ještě ani nevyrazili. Člověk se na ně napojí, jde jakoby s nimi, prožívá stejné zkušenosti. Možná v jiné době, ale v zásadě je to to samé. Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života.

Nechceš si to zopakovat?
Rád bych to ještě někdy zopakoval. Buď znovu do Santiaga, nebo jinam. Historicky existují tři takové poutní cesty. Ta nejznámější je cesta do Jeruzaléma, do místa, které je spojené s Ježíšem. Druhou takovou cestou je Řím, město svatého Petra a Pavla. A třetí je cesta do Santiaga de Compostela, které mělo být údajně spojené se svatým Jakubem, jehož hrob se tam měl najít. Jestli se tam skutečně naše nebo nenašel, na tom snad ani nezáleží. Na tyhle pouti chodili lidé z nejrůznějších důvodů. Třeba požádali o pomoc nějakého svatého a za tu pomoc slíbili, že vykonají pouť. Nebo cítili, že se jejich dny blíží ke konci a chtěli zemřít co nejblíže ke svému oblíbenému svatému. Protože až on jednou povstane na den zmrtvýchvstání, tak oni mu povstanou po boku co nejblíž. To pro ty lidi znamenalo skutečně hodně. Byla to zároveň možnost, jak se oficiálně vymanit ze stereotypu, který někteří lidé, mladší nebo staří, cítili. Mohli jít muži i ženy. Byla to cesta, která vedla přes celou Evropu, člověk potkával množství neznámých lidí. Celý dosavadní život prožil ve vesničce nebo městečku a najednou mohl jít a vidět kus světa.

Poslední otázka, Luďku, v co věříš?
Takhle se ptáš každého? To je otázka docela na tělo. Věřím tomu, že jsme tady proto, abychom se naučili co nejvíc sami o sobě, o světě a použili to k něčemu dobrému. Řekněme, že Bůh nebo nějaké vyšší vědomí, které tady je, nám dalo všechno pro to, abychom byli šťastní. Nemáme jiný úkol na tomto světě než být šťastní. Věřím tomu, že bychom ani neměli o nic prosit, protože už všechno máme. Bůh nám všechno dal. Dal nám nohy a ruce, abychom se mohli pohybovat a tvořit. Dal nám vzduch k dýchání, vodu k pití. Máme všechno, co potřebujeme. A to, že si někdy stěžujeme na svůj osud a prosíme Pánaboha, aby pro nás ještě něco víc udělal, je nad rámec toho, co potřebujeme. Nepotřebujeme nic a nikoho, aby nás udělal šťastným, my už od Boha všechno máme. Opora, kterou každý z nás má, je pod našima nohama, je to země, na které stojím a o kterou se opírám. Všechno je v našich rukou, v našich schopnostech a možnostech. Někdo by mi třeba řekl: ale co lidi na vozíčku, jak k tomu oni přijdou? A já si pomyslím: a proč jsme si tak jistí, že lidé na vozíčku jsou z principu nešťastní? Castaneda píše o tom, jak se cestou za donem Juanem zastaví v jednom městečku, dává si tam snídani na náměstí a pozoruje tam tlupu špinavých, otrhaných kluků, kteří si tam hrají. Když nedojí snídani, kluci ji vezmou a snědí. A když o tom se shovívavým despektem vypráví donu Juanovi, jací jsou ti kluci chudáci, ten se na něj podívá a řekne mu: „A jaký chudák jsi ty? Co ty o nich víš? Třeba jsou duchovně daleko výš než ty. Podívej se na sebe, který musíš jet z Kalifornie až někam do mexické pouště Sonora, abys tady mluvil se starým Indiánem, protože jsi nešťastný a nevíš kudy kam, nemáš v sobě žádné světlo. Nehodnoť ostatní lidi, jak moc jsou šťastní podle toho, jak vypadají. Třeba jsou šťastnější a bohatší než ty si umíš vůbec představit.“
Možná je pocit štěstí tím nejhlubším pocitem, který v sobě máme a jenom ho překrýváme nejrůznějšími úzkostmi, strachy a obavami. Ale není čeho se bát.